|
|
 Ivan
Němec, publicista
Autoportrét režiséra Havlových her
Nebyla to jistě náhoda, že den před výročím smrti posledního
československého a prvního českého prezidenta se na stanici
Vltava začalo odvíjet v rámci cyklu Osudy vzpomínkové
vypravování Andreje Kroba, který se od počátku 60. let
pohyboval v blízkosti Václava Havla. V posledních více než
dvaceti letech se Andrej Krob stal obecně známou osobností a o
mnohých zákrutách jeho pestré životní cesty jsme se mohli
dočíst již v řadě článků a časopiseckých rozhovorů.
Představila ho také televize a jeho jméno známe i z
divadelních recenzí, z nichž je patrné, že se při své současné
režijní práci již nesoustředí pouze na Havlova dramata. Není
divu, že pestrý život a práce člověka, kterého v dubnu čekají
pětasedmdesáté narozeniny, upoutal Máriu Pfeiferovou,
redaktorku českobudějovického studia ČRo natolik, že jeho
vypravování věnovala deset dílů, tedy počet, jenž pro cyklus
Osudy nebývá vždy obvyklý.Andrej Krob má vskutku na co
vzpomínat. Nebývá přece běžné, že se z kulisáka, jenž se
k divadlu dostal přes řadu dělnických povolání, stane
obdivovaný režisér amatérského divadla a zasvěcený znalec
absurdních dramat Václava Havla, která se svou stylistickou a
kompoziční náročností, vyžadující i osobitý způsob
inscenování, vymkla leckdy z rukou i zkušeným profesionálům.
Režisér, jenž se po listopadovém převratu stal v tomto
povolání profesionálem, ve svých vzpomínkách několikrát
naznačil, že jeho cesta k divadlu byla dlouhá. Troufám si
tvrdit, že poněkud „dlouhé“ byly i úvodní díly jeho vzpomínek.
Samozřejmě že se nelze obejít bez jistého odkrytí kořenů,
které tvoří vyprávění o dětství, jehož průběh nesporně
ovlivnil ruský původ matky a otce, volyňského Čecha. A je
logické, že po tomto úvodu přišly vzpomínky na válku, na
komplikované období po únoru 1948, na školní léta, na
nenaplněnou mladistvou koketerii s hornickým a hutnickým
povoláním, na vojnu, na níž se poprvé setkal s divadlem a
Václavem Havlem, a na první přechody od jednoho zaměstnání
k druhému. Všechny tyto přečetné životní změny však vypravěč
navíc doplňoval množstvím ne vždy podstatných detailů,
historek, legend a pestrým líčením dílčích zážitků, bez nichž
by jeho portrét – tvůrci pořadu šikovně přistřižen – nebyl o
nic méně barevnější. Výrazné rysy jeho autoportrétu se tak
začaly rýsovat až na konci třetího dílu jeho osudů, kdy se
Andrej Krob stává kulisákem v Divadle Na zábradlí a sblíží se
s režisérem Janem Grossmannem. Líčení této podstatné změny na
své životní cestě, končí vypravěč slovy: „Začalo nejkrásnější
období mého života“. Já k tomu dodávám, že od této chvíle
začínají také nejpoutavější momenty Krobova vypravování.
Přicházejí vzpomínky na významné osobnosti z divadelního
života, na vznik Divadla Na tahu a na první inscenaci Havlovy
Žebrácké opery, patřící již do období tzv. normalizace, kterou
režisér, donucen opustit divadlo, prožil nejen v novém
dělnickém povolání, ale i v kruhu disidentů a za bdělé
pozornosti StB. Poslední díly jeho vypravování jsou pak
věnovány novým životním proměnám, k nimž došlo
v polistopadovém období, kdy se stal tvůrcem inscenací dalších
Havlových her a profesionálním režisérem.
Svými vzpomínkami přispěl Andrej Krob nejen k dokreslení svého
portrétu, ale jeho vypravování může posloužit i jako poutavá
obrazová příloha učebnic o divadle a společnosti v nedávné
historii. |
