|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Jde to i bez toho
Svátky jsou jako ty brusinky na svíčkové s knedlíkem, leč já
jsem vyznavač – jak tomu říkám – nelomených chutí, takže
lahodnost brusinek si klidně odepřu a za každou odepřenou si
raději přidám na talíř po jednom chuťově fádním knedlíku. Jo,
i takoví žijí mezi námi. Stran těch svátků, měl jsem v mládí
kamaráda, byl to takový – dá se říci – echt bohém, ten pil
celý boží rok už od rána jak duha, jen na Silvestra mu to
přišlo nějak hloupě samoúčelné: to chodíval na kutě po osmé
večerní, s vyvěšeným telefonem, abychom jej o půlnoci my
měšťáčtí, pohříchu amatérští opilci nebudili pod záminkou
rádoby originálních přání do nového roku. Ten člověk z
podobného důvodu neslavil ani Vánoce a mě to celá léta nějak
hryzalo a ponoukalo k napodobení. To víte, je třeba počkat na
příhodnou životní etapu. Nemáte-li už rodiče a děti odrostou,
stačí jen málo: být vlastníkem chalupy coby jestřábí věže
svého druhu, od srdce se pohádat s manželkou krátce před
Štědrým dnem ohledně – řekněme – vyšších principů mravních,
vyvázat se tak s výhodou z tradičních povinností, a hyjé se
soby či psím spřežením kamsi na Daleký sever, v mém případě
dobrých patnáct verst od Litoměřic.
Strávil jsem tam takto jednou Štědrý den, jindy zase silvestra
a v obou těchto dnech došel pokoje a míru v srdci, byť mi ve
druhém termínu mé robinzonády dělal krátkodobou společnost
pouze můj oblíbený výčepní ve vzdáleném městysi. A tak jsem o
Štědré noci na louce za chalupou meditoval s pohledem na
hvězdnou oblohu – já bytostný bezvěrec, nenalomený ani
každoroční četbou jinak myšlenkově jímavých knih profesora
Halíka – nad tím, nakolik je přítomen Ježíš ve vesmíru a
nakolik vesmír v Ježíšovi. A o Silvestru pak řešil v podstatě
analogický problém, tedy zdali existuje humor jaksi an sich a
jen občas je nucen posloužit člověku k jeho špumprnáglům, či
je-li naopak člověk, tato – nejenom česká – „smějící se
bestie“, zajatcem a otrokem své schopnosti humoru. Inu, z toho
vidíte, že jsem nezahálel… Ale nejen chlapiska v hospodě mi
byla náhodnými společníky, stal se jím i zlotřilý kazisvět
plch na půdě naší chalupy či jakési miniaturní stvoření zvíci
komára, zdánlivě zvesela poletující nad zasněženou krajinou a
sednuvší si mi v družné náladě dokonce na obroučku brýlí
(dosud jsem si potvůrku v příslušných atlasech a klíčích
neurčil, ale učiním tak, už kvůli čarovnosti té chvíle).
Každoroční kanonádu silvestrovské noci, viditelnou a
slyšitelnou až z Ústí, Litoměřic a Lovosic, jsem zato neviděl
a neslyšel ani ve snu, po půl jedenácté už jsem spal jako
břeně vedle rozevřené knížky s názvem Jarní práce na zahrádce.
Takto optimisticky nový rok neuvítáte, ani kdybyste pili na
Silvestra šampaňské po kbelících. Inu, kamarád-opilec z mládí
věděl, co dělá.
V jistém smyslu jsem se po oba sváteční dny cítil jako v ráji,
i s přihlédnutím k tomu, že peníze v nich mnoho neznamenaly,
neb si za ně v zavřených vesnických krámcích široko daleko
nebylo lze ničehož koupit. Bylo možno žít ze zásob a z
podstaty. Jenže co bychom si povídali, ten velký, vnější svět
se nezastavil a já se v něm, stejně jako vy, už zase motám. S
kým jsem mohl, snažil jsem se od té doby zase smířit. Ale jak
říkám, třeba i stran toho smíření, jde to i bez toho… |
