|
|
 Raný
Ajvaz, jiný Ajvaz
Nová vydání starých knížek jsou někdy užitečná věc. Jak u
autorů známých, tak neznámých. Michal Ajvaz (1949) patří jistě
spíš k těm prvním; různé ceny, které se na něj snesly v
posledních letech, to potvrzují stejně jako překlady jeho
prací do jedenácti jazyků. Jenže než přišly ceněné romány
Cesta na jih a Prázdné ulice nebo novela Lucemburská zahrada,
byl tu Ajvaz trochu jiný – a právě jeho představuje svazek
Vražda starého varana (Druhé město).
Název vtipně kombinuje tituly autorových dvou prvních knížek:
Vražda v hotelu Intercontinental (1989) a Návrat starého
varana (1991). První je sbírka básní, druhá pak soubor
drobných próz. Ty knihy je dobré číst znovu nejen jako
připomínku Ajvazova žánrového vývoje, ale možná především
kvůli pochopení kořenů jeho poetiky. Ta totiž není jen
variantou jihoamerického magického realismu, jak se o mistrovi
běžně píše. Raný Ajvaz, zejména ten v prozaickém debutu,
předvádí zvláštní, ale skvěle vyváženou a nosnou inspirační
melanž: kombinuje vlivy absurdní literatury a surrealismu od
Lautréamonta po Bretona, bere si své z mýtotvorného
Lovecrafta, a pokud jej zajímá jmenovaný magický realismus,
tak nikoli v podání Borgese nebo Garcíi Márqueze, ale
povídkáře Julia Cortázara.
A ještě mnohé další prozrazují na autora jeho rané práce:
počínaje podivuhodně zřetelným nezájmem vypravěče o čas (který
nahrazuje logicky důraz na prostor, vrstvený na principu
počítačové hry), přes osazování širých imaginativních ploch
konkrétními prvky z topografie Prahy nebo dějin a přítomnosti
filozofie, po dlouhou řadu motivů, rozvitou později ve výše
jmenovaných dílech, která Ajvaze proslavila doma i v zahraničí
(bujná a přeludná jižní exotika, aliance lidského a zvířecího
principu, písmo, resp. psaní literatury jako takové, atp.).
Čtenář může litovat snad jen dvojího: jak autor postupně
vystřídal výrazovou koncentraci za někdy stěží zvládnutelnou
opulenci – a jak rychle vyhnal ze svého psaní smysl pro
absurdní humor.
Druhá vydání prostě ukazují nejen to, co bylo a v nějaké
podobě stále je, ale i to, co bylo, a už není.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
