|
|
 Jak
jsme nedorazili Pelého
Úspěchy našich sportovců dokázaly už mnohokrát stmelit národ a
probudit v lidech ztracenou hrdost. Zpravidla také inspirují
tvůrčí osobnosti, ať už spisovatele a publicisty, či
divadelní, filmové nebo rozhlasové tvůrce – vzpomeňme jen
Pohádku o Raškovi nebo Duklu mezi mrakodrapy Oty Pavla, z
nedávné historie i hravou operu Martina Smolky a Jaroslava
Duška Nagano o vítězství hokejistů na olympiádě v Japonsku.
Loni uplynulo rovné půlstoletí od obdobně ikonické události, k
níž došlo na mistrovství světa v kopané v Chile. Čechoslováci
tehdy překvapili celý fotbalový svět a pavoukem šampionátu
prošli až do finále, přičemž vyřadili favorizované Španěly,
Maďary i Jugoslávce. Památné osudy podceňovaných fotbalistů v
zemi tvaru fazolového lusku nyní připomíná dvojalbum Stříbrní
Chilané aneb Legenda žije (vydává Audioberg). Na prvním
cédéčku ožívá jeden z nejslavnějších českých sportovních
příběhů v umělecké dramatizaci, druhý disk obsahuje jeho
dokumentární zpracování.
Medaile pro Honzu Lálu
Duší záslužného projektu, na jehož realizaci spolupracoval i
Klub přátel Josefa Masopusta, je herec, režisér, muzikant a
velký fotbalový fanda Jan Jiráň. K myšlence alba ho
inspirovala cesta do Brazílie, kam se loni v červnu vydal s
pěti stříbrnými medailisty slavnostně otevřít výstavu
připomínající padesát let starý brazilský triumf. Zaujalo ho,
jak v Brazílii pečují o fotbalové veterány, jaké úctě se tam
těší, a zamrzelo ho, že úspěch z roku 1962 nechává českou
veřejnost již poměrně chladnou. Po návratu proto podle námětu
Jiřího Hory vytvořil hodinovou rekonstrukci stříbrné cesty
našich reprezentantů, od kvalifikační bitvy se Skoty po smolné
finále s Brazilci.
Skvělé obsazení, kdy například Ivan Trojan ztvárňuje Josefa
Masopusta, Martin Myšička Andreje Kvašňáka či Jaromír Bosák
reportéra, posluchačům zpřítomňuje dramata nejen sportovní,
ale i lidská. Vždyť čím jiným bylo třeba Masopustovo gesto z
prvního zápasu s Brazilci, v němž český záložník džentlmensky
zavelel neatakovat zraněného Pelého, a odmítl tak početní
výhodu, již by náš tým patrně ostřejším přístupem k černé
perle docílil – střídat se totiž tehdy nemohlo. Hotový
dramatický oblouk pak skýtá příběh dalšího českého poctivce,
obránce Jana Lály. Do Chile přijel jako outsider hrající v
tehdy jen druholigové Slávii. V průběhu mistrovství ale zapadl
do sestavy, nedal kopnout řadě hvězd a odehrál všechny zápasy.
V tom semifinálovém ho ale zranil Jugoslávec Skoblar a trenér
Vytlačil Lálu přes jeho zoufalé naléhání do finále nenominoval
– hráč tím pádem přišel i o medaili, které se tenkrát dávaly
jen členům jedenáctky, která k utkání nastoupila, plus
trenérovi. Právě Rudolfu Vytlačilovi se ale nakonec Lály
zželelo a věnoval mu „placku“ svoji...
Návrat do Viňa del Mar
Pandánem Jiráňovy dramatizace je ryzí dokument sportovního
redaktora Radiožurnálu Jana Kaliby, jenž mapuje výpravu již
zestárlých fotbalistů „na místo činu“. Masopust a spol. se
totiž loni nepodívali jen do Brazílie, ale po padesáti letech
znovu zavítali i na stadion Sausalito v přímořském letovisku
Viňa del Mar, kde věhlasný turnaj odstartovali porážkou
Španělů, i do prostor skromné rekreační chajdy v Zelené rokli,
kde pořadatelé přehlíženou výpravu ubytovali a kde netekla
teplá voda a nebylo zaplacené ani tréninkové hřiště. Z
autentických promluv hráčů dosud žijících i těch, kteří již
odešli, se dozvíme také to, jak funkcionáři ČSTV své svěřence
do Jižní Ameriky oblékli – prostě jim dali to, co dva roky
předtím nosili českoslovenští olympionici v Římě; zvláště
erární baloňáky a rádiovky asi byly pravým výkřikem
socialistické módy. Není divu, že „namachrovaní“ soupeři s
ulízanými vlasy, bydlící v Hiltonu a navonění i před vstupem
na trávník, měli z Čechů a Slováků pořádnou legraci.
Naštěstí ve fotbale nerozhoduje, jaký je kdo fešák, ale kdo co
umí, a ještě spíš – kdo je větší bojovník. A československý
tým v Chile medaile dnešní hantýrkou „urval“, vždyť podle
svědectví pamětníků se třeba čtvrtfinále s Maďary hrálo na
jednu branku: našeho gólmana Viliama Schrojfa. Přesto
Československo dokázalo dokráčet až do finále, a kdyby ruský
rozhodčí viděl ruku Santose v pokutovém území, kdo ví, zdali
bychom si dnes nepřipomínali Chilany zlaté, a ne „jen“
stříbrné...
Milan Šefl
|
