|
|
 Michal
Mašek, klavírista
Koncertujete doma i v zahraničí, jste autorem i producentem
pozoruhodných kulturních projektů. Jen o minulosti mluvíte
nerad...
O nemoci bych už opravdu mluvit nechtěl, je to dávno a přijde
mi to zbytečné. Chci přemýšlet hlavně o budoucnosti. Nevím,
proč se novináři vždycky zajímají hlavně o to, jak jsem se s
nemocí vyrovnal, to už přece dávno není zajímavé.
Přece jen se ale vraťme trochu zpátky, i když ne k onemocnění.
Začněme třeba vaším absolventským koncertem před pěti lety.
Tehdy jste mi řekl, že kvůli nemoci jste sice něco zmeškal,
ale taky nabral spoustu životních zkušeností. Co vás od té
doby potkalo?
Mohu říct, že jsem za těch pět let prožil tolik, kolik možná
jiní nezažijí ani za patnáct let. Protože skoro každý měsíc se
událo něco podstatného.
V jakém směru?
Po absolventském koncertě jsem neměl moc ambice hrát, bál jsem
se, že si mě nikdo nepamatuje, že budu těžko navazovat. Pak se
to trochu zlomilo a začal jsem znovu. Vyšly nějaké desky,
například jsem nahrál Beethovenův Císařský koncert – ten,
který jsem hrál s orchestrem na absolventském koncertě.
Nezůstal jste ale pouze u klavíru...
Začal jsem se hodně věnovat produkci a novým kulturním
projektům. Baví mě je vymýšlet. Připravil jsem například
projekt pro Evropskou unii s názvem KOPT!, tedy Kultura a
umění od první třídy. Získal jsem na něj dotace od EU, přispěl
také Ústecký kraj. Oslovili jsme všechny školy v kraji a
vybrali z nich dvanáct. Víc by ani nešlo zvládnout. V rámci
projektu jsme se snažili názorně předvést dětem na základních
školách, co je to kultura, mluvili jsme o hudbě, divadle, ale
třeba i o kultuře oblékání. Měl jsem z té práce nakonec velkou
radost, protože jsem viděl, že má smysl a ohlas. Řada
venkovských škol by se k něčemu takovému vůbec nedostala.
A děti to bavilo?
Ano. Nádherné bylo, když nás po představení obklopilo třeba
pět set dětí, měly zájem, chtěly autogramy...
Nerezignoval jste tím trochu na vlastní koncertní činnost?
Vůbec ne, zároveň jsem se začal starat o svoje koncerty,
všechno sám, protože sehnat manažera je těžké.
Zvláště u někoho, kdo vlastně začíná. Co bylo třeba dělat,
aby vás hudební scéna znovu vzala na vědomí?
V první řadě je třeba mít dobrý projekt. Což platí i pro
umělecký program, v mém případě pro klavírní koncert. Musíte
přijít s něčím opravdu kvalitním a pokud možno původním. Ale
to samo o sobě nestačí, musíte vymyslet příběh, který by to
prodával. A hlavně – je třeba vydržet. Začíná se ztuha, na
začátku se nový projekt moc nechytá, což jsem si ověřil. Je to
běh na dlouhou trať.
Jak dlouhou?
Nejde vám to dva měsíce, čtvrt roku, ale nemusíte se chytit
ani za půl roku. Přitom nesmíte během té doby udělat žádnou
velkou chybu. Pokud vydržíte, začnou se pořadatelé sami
ozývat, že vás chtějí. Musíte ovšem taky hodně cestovat, já
například jezdím hodně do Německa. Důležité je stýkat se s
lidmi, pořád někde být, připomínat se. Doma se sice něco může
urodit, ale samo nic nevyroste.
To je hotový metodický návod. Který dobrý nápad vám ještě
vyšel?
Nejvíc se asi povedl koncertní program z klavírních skladeb
Bohuslava Martinů, doprovázený kresbami skladatele. Tento
projekt vznikl loni a stále funguje.
Jak jste se dověděl, že existují kresby, jejichž autorem je
Martinů?
Mám rád Martinů od dětství, říkávám, že zatímco k některým
skladatelům jsem musel hledat vztah přes rozum, on se mi
odjakživa líbil přes srdce. Ten projekt byla šťastná náhoda,
která jako by čekala na mne. Nikdo jiný s tím dosud nepřišel.
Věděl jsem, že nějaké kresby existují, proto mě napadlo se po
nich pídit, myslel jsem, že by se mohly hodit třeba jako
ozdoba tištěného programu. V Institutu Bohuslava Martinů mi to
potvrdili a dodali, že jich je spousta. Tak jsem se vydal do
Poličky a opravdu je tam objevil. Dík patří muzikoložce Lucii
Jirglové z Památníku Bohuslava Martinů v Poličce. Vděčím jí za
mnoho, neustále za ní do Poličky jezdím a vymýšlíme nové věci.
Takže to začalo kresbami...
Vlastně ano, ale jak říkám, základem byl můj vztah k Bohuslavu
Martinů. Když jsem viděl tu úrodu kreseb, připravili jsme z
nich knížku. A pak jsem sestavil koncertní program a nahrál
cédéčko. Je na něm průřez klavírní tvorbou Martinů – Sonáta,
výběr z Etud a polek, Motýli a rajky, bonusové skladbičky.
Reprodukce kreseb vozím na koncerty jako přenosnou výstavku.
Když je sál hodně velký, jako třeba v Kongresovém centru ve
Zlíně, promítají se kresby na velkou plochu na pódiu. Bývají
to nádherné koncerty, doplněné slovním doprovodem, který
děláme s mladým dirigentem a hudebním producentem Pavlem
Trojanem. Už jsme spolupracovali i na projektu pro Evropskou
unii, v němž taky byly divadelní prvky. Pro pořad o Martinů
jsme sestavili dialogy z korespondence skladatele a jeho
přátel. Já „hraju“ Bohuslava Martinů, Pavel je střídavě
Rudolfem Firkušným, Stáňou Novákem nebo Janem Zrzavým. V těch
dopisech jsou drobné půvabné příběhy ze života. Takže to celé
nakonec není pouze koncert, spíš komponovaný program.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Jakub Ludvík
Plné znění rozhovoru najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, které vychází 5. 2. |
