|
|
 Jakub
Kamberský, publicista
Manipulace je zhouba lidstva
Kdo dvanáctého ledna krátce po čtrnácté hodině na svém
přijímači vyladil Vltavu, jistě se se zájmem zaposlouchal do
premiéry klasické Shakespearovy tragédie Coriolanus. Datum
premiéry, chvíli po ukončení hlasování v prvním kole
historicky první přímé prezidentské volby u nás, jistě nebylo
náhodné – ba přímo naopak. Byť je hra zasazena do pátého
století před naším letopočtem a byť vznikla na počátku století
sedmnáctého, neztrácí díky politickému kontextu nic na své
aktuálnosti.
Režisérka Hana Kofránková zvolila překlad Jiřího Joska, což
lze považovat za skvělou volbu. Joskův překlad je nápaditý,
dnešnímu posluchači srozumitelný a hercům jde tak říkajíc
dobře do úst. K dosažení politické rezonance použila hlas
komentátora Jana Petránka coby průvodce římskou tragédií.
Petránek hru otvírá výrokem Winstona Churchilla, že
„demokracie, to je ten nejhorší způsob vlády, jaký znám, až na
to, že neexistuje žádný lepší“. V tu chvíli posluchače až
zamrazí, o jak krutou pravdu jde. Vzápětí se rozjíždí příběh o
čestném, pyšném, zpupném, později zhrzeném vojevůdci
Coriolanovi, příběh o touze po moci, kdy nikomu není pomoci, a
konečně také příběh o manipulaci a stádnosti lidiček.
Jeden si při dvouhodinovém poslechu uvědomí, že se skoro nic
nezměnilo. Tam, kde byli v době Říma hlásnou troubou tribunové
(mluvčí lidu), jsou v dnešní době hlásnou troubou média.
Manipulace kvetla při zvolení Coriolana konzulem, ale i při
jeho náhlém vyhoštění ze státu. Manipulace kvete i dnes, v
době všech možných volebních kampaní. Nyní se už v
civilizovaném světě sice nezabíjíme, ale přesto se „pojídáme
zaživa“.
Režisérce Kofránkové se daří do shakespearovských realizací
vnášet určitá aktuální poselství. Proto je považuji za
osobité, což bohužel nemohu tvrdit u Shakespearů režisérky
Markéty Jahodové. Nechci nikomu zbytečně škodit, vážím si obou
režisérek, každá má svůj styl, ale přeci jen Shakespeare
Kofránkové má pro mě něco navíc. Nesoudím pouze podle
Coriolana, Timon Athénský s Viktorem Preissem v titulní roli
ve mně rezonuje dosud, byť byl premiérován v květnu 2008.
Je třeba ještě zmínit výkony alespoň několika herců. Martin
Stránský se titulní role vojevůdce zhostil se vší precizností.
Jde opravdu o ohromující výkon, za který by se nemusel hlasově
stydět ani na divadle. Pomyslný klobouk smekám i před Otakarem
Brouskem, u něhož bychom dle hlasového projevu a
houževnatosti, s jakou sehrál postavu senátora Menenia, určitě
nehádali jeho požehnaný věk. Potěšily i postavy intrikánů
Bruta a Sicinia, kterých se jistě s chutí zhostili Miroslav
Táborský a Aleš Procházka. Zvlášť ze druhého jmenovaného
lstivost a kariérismus čiší na sto honů. Je třeba ocenit i
herce zvučných jmen v malých rolích, například Igora Bareše či
Jana Vlasáka. Buď je pro ně čest zahrát si u Kofránkové i
drobnosti, či je zlákala možnost zahrát si v Shakespearovi.
Faktem je, že u Shakespeara není žádná role podřadná.
Samotná nahrávka má smysl a jistě se po právu zapíše mezi
klasická díla rozhlasové dramatiky u nás. |
