|
|
 Petr
Koudelka, publicista
Co nás ještě čeká
Už je sice dávno po svátečním období, ale stále jako bych
slyšel ozvěnu televizních pohádek. Zlý výběrčí daní,
ztělesněný hercem Josefem Hlinomazem, udeřil na bezbranné
poddané: „A daně jste zaplatili? A dost?“ Zvyšování daní,
zdražování potravin a energií je obvyklý každoroční kolorit,
protože správci země a veřejného i soukromého majetku
nedokážou jinak vytěžit ekonomické teorie. To je však pouze,
jak zní pěkné novinářské klišé, špička ledovce. Netušíme, co
se odehrává pod ní. Nebylo by dobré to zjistit? Nebo se o to
aspoň pokusit?
Odkud přicházejí impulzy, které nám tak zvláštně už přes
dvacet let proměňují život? Když se podívám kolem sebe,
jakousi odpověď dostávám: řetězce McDonald’s, Starbucks,
obchodní centra, síně na promítání filmů, řetězce, řetězce.
Made in USA. Jako kdysi přišla od Forda velká myšlenka nového
otroctví, strojová automatická výroba, a promítla se do
Chaplinovy Moderní doby, tak dnes dostáváme nové signály ze
země za oceánem. Nebyla snad i myšlenka krvavé francouzské
revoluce odvozena od americké Deklarace nezávislosti? Revoluce
se potřebovala tehdy nejvíc skrýt za falešná hesla rovnosti,
volnosti a bratrství. A toto pokrytectví funguje dodnes.
Nejvíc peněz vydávají vlády nazývající se demokratické na to,
aby demokracii předstíraly. Ale neodbočujme – co se skrývá pod
špičkou ledovce? Neboli co k nám ještě dorazí ze země „moderní
doby“? Abych vás mohl informovat o svém aspoň subjektivním
názoru, vypravil jsem se do vytouženého kraje svobody a
amerického snu, a to přímo do jeho centra, do New Yorku. Co
jsem zjistil? Amerika je bohatá země chudých lidí. Tato
skutečnost je tím největším poučením a zprávou o tom, co nás
ještě čeká.
Sedím v podzemí Metropolitního muzea, nejbohatšího muzea
světa, v restauraci. Cítím se velmi bezpečně. Při příchodu byl
můj notebook odeslán k prohlídce. I se mnou. Spusťte přístroj!
Tím, že jsem zmáčkl knoflík, rozsvítil obrazovku a nic se
nestalo, prokázal jsem, že nenesu bombu. Připojil jsem se k
internetu, a dokonce i do zásuvky s elektrickým proudem. Kolem
mě chodí lidé a nosí si tácy s chudým obědem. Na talířích
většinou těstoviny, jedna větší porce stačí dvěma nebo celé
rodině. Úsporné kousky pečiva, studená voda s ledem v
nádobách: naplňte si prosím zdarma své lahve! Talíře – to už
víme, že nám Američané zavedli jídlo z papírového nádobí a
zrušili příbory. Proč asi? Budou tvrdit, že to není kvůli
chudobě, ale z jiných důvodů. A jak obědvá průměrný Newyorčan?
To jsme odkoukali z hollywoodských filmů – jako Michal Douglas
v Central Parku. Z papíru. Houska s náplní jakéhokoliv druhu.
To čeká naše návštěvníky hospod, kteří zatím hodují každé
poledne kolem prostřeného stolu.
Co nás ještě čeká? Američan, Newyorčan je spokojený. Jede
autobusem po Páté nebo po Madison avenue a míjí mnoho bohatých
poloprázdných restaurací. Nic mu v zásadě nechybí. Vytáhne z
kapsy svůj mobil a napojí se na své milované bližní, kteří ho
čekají doma. Rodinný život je bohatý a má mnoho výhod. Slevy,
úlevy, školy. Všude je plno bezpečnostních uniformovaných
služeb, strážců pořádku s košťaty a černými igelitovými pytli
na smetí, civilních policistů ve světélkujících vestách pro
dozor nad bezpečím dětí. To k nám snad také dorazí – pořádek a
větší zaměstnanost. Ale už dost těch povrchních dojmů. Co nás
čeká a co k nám dorazí z Ameriky neví ani chudí Američané
sami. Ti to neorganizují. A kdo? Možná že bohatí Číňané. |
