|
|
 Kubrickova
poselství stále vzrušují
Stanley Kubrick patřil mezi režiséry, kteří i konvenční,
žánrovým klišé podřízenou látku dokázali zpracovat na
fascinující úrovni. Například v historickém velkofilmu
Spartacus (1. dubna ČT2, 24.45) vylíčil nejen měnící se
mentalitu povstalců během vzpoury otroků, ale také povahu,
mravy i jednání římských patricijů. Dovolil si i takové
náznaky, že příslušné scény (týkající se například
homosexuality) přikázala cenzura vystřihnout – a směly se
vrátit až po desetiletích. Spatříme tedy verzi, jakou v kinech
nikdo nikdy neviděl.
Pokud ovšem mohl realizovat svou osobní vizi, nenechal nikoho
na pochybách o svém jedinečném talentu i obrazotvornosti. Týká
se to rovněž legendární sci-fi 2001: Vesmírná odysea (5.
dubna, ČT2, 21.40), která změnila pojetí filmů o letech do
vesmíru. Vstoupila do nich přemýšlivost a artistní preciznost.
Dospěly. Věřme, že mimořádná vizuální působivost se nevytratí
ani z televizního uvedení.
Prolog vyprávění zasadil Stanley Kubrick do šerého dávnověku,
kdy opičí předkové člověka naleznou mohutnou černou desku,
znenadání se tyčící vedle jejich doupěte. A divák je okamžitě
vtažen do magie vyprávění, když tuto část provázejí dunivé
úvodní takty skladby Tak pravil Zarathustra od Richarda
Strausse. Přizpůsobení střihové skladby hudebním rytmům je
obdivuhodné – a vrcholí v proslulém „kosmickém baletu“, kdy za
doprovodu houpavého valčíku Na krásném modrém Dunaji, který
složil také Strauss, avšak Johann, sledujeme majestátní plavbu
mohutného kosmického korábu. To se již nacházíme v blízké
budoucnosti. Lidstvo zvládlo kosmické lety a nález téže
tajemné desky na odvrácené straně Měsíce udá základní směrnice
pro let, který by mohl odhalit dráždivé tajemství, kdo nás
vlastně pozoruje.
Jenže režiséra Stanleye Kubricka (a také Arthura C. Clarka
jako spoluautora příběhu) nezajímá prostoduše dobrodružné
vyprávění. Hledá jinou jistotu. Jednak se orientuje na
filozofující úvahy o problémech soužití s vyspělou počítačovou
technikou, jednak načrtává surrealistickou vizi kontaktu
s mimozemskou civilizací, který jako by plnil snad podvědomá
přání a snad zacházel ještě dál. Kubrick užil ve své době
špičkovou trikovou techniku, kterou ovšem nechce šokovat,
naopak má vzbudit dojem naprosté běžnosti a samozřejmosti.
Proto se zříká jakýchkoli laciných atrakcí, jakými jsou
později zběsilé honičky a přestřelky ve Hvězdných válkách a
jejich následovnících. Zdůrazňuje meditativnost celého
projektu – a jako takovou bychom měli Vesmírnou odyseu
přijímat.
Jan Jaroš, filmový publicista |
