|
|
Taje nejen prezidentské kuchyně
Ve snímku Z prezidentské kuchyně zažije perigorská kuchařka
Hortense (Catherine Frotová) velké překvapení, protože novým
pracovištěm, kam je trochu tajemně odvezena, se ukáže být
prezidentský palác – a hlavním strávníkem sám prezident (Jean
d'Ormesson).
Režisér Christian Vincent se inspiroval skutečnou událostí:
konkrétně prezidentu Mitterrandovi přestala chutnat
„eurostrava“ a zatoužil po prostých, nejlépe venkovských
jídlech, jaká si pamatoval z dětství. Ovšem film pozměnil
jména hlavních protagonistů (a jméno hlavy státu vůbec
nezazní), aby se vyhnul spoutání historickým předobrazem a
mohl si vybudovat svébytný svět, ovšem protkávaný mnoha
reálnými odkazy, třeba prezidentovým vážným onemocněním, které
si vyžádalo přísnou dietu.
Osudy Hortense se odehrávají ve dvou časových i syžetových
rovinách – první tvoří pobyt u prezidenta a narůstající
konflikty jak s vedoucím „závodní velkokuchyně“, která
zajišťuje stravování celého osazenstva paláce, tak s úředníky,
kteří hledí na každý peněžní výdej s nedůvěrou. Hortense totiž
odmítla vařit z tamních zásob a čerstvé, kvalitní suroviny
nechává dovážet z různých koutů Francie. Druhou rovinou se
stává Hortensin pobyt na výzkumné stanici kdesi na Antarktidě:
zotavuje se tam z prožitého zklamání i ústrků, kdy se konečně
vymanila z kolotoče ustavičných příkazů a svazujícího dohledu
prezidentova okolí. A dotěrný zájem televizních zpravodajů
dokáže hravě odrážet...
Základní pozornost se přirozeně upíná na Hortensiny necelé tři
roky, které strávila v prezidentově blízkosti, jakkoli
omezována neprostupnou etiketou málokdy s ním mohla promluvit
a zjistit „zpětnou odezvu“, k ní do kuchyně zašel prezident
vlastně jen jednou, aby si pochutnal na chlebu obloženém
lanýži. I když režisér rozehrává zejména vztahové záležitosti,
najmě semknutost malého Hortensina týmu (stačí si vybavit až
dojemnou sekvenci se hledáním ideální receptury na křupavý
chléb) v kontrastu s nevraživostí, která jej obklopuje.
Hortense, s níž se Catherine Frotová skutečně sžila a obdařila
ji velkou autenticitou v bezprostředním chování, v
nepředstírané pokoře, která se dovede hájit i rázným
protestem. Podezírají ji z elitářství, z obohacování, ale
zdánlivě neprůbojná žena se nemíní vzdát, dokáže hájit své
postavení i kvalitu připravovaných jídel. Ostatně právě
starostlivé vaření a pečení vystupuje jako výrazná vizuální
atrakce, stačí pohlédnout, s jakou láskou servíruje právě
dohotovené pokrmy, jak je zdobí.
Jako největší zadostiučinění Hortense prožívá, že její s
láskou chystaná jídla opravdu chutnají, že péče do nich
vložená je tak odlišuje od strojové velkovýroby. Přitom i ze
sestavování jídelníčku, z ochutnávání i zaplňování talíře
vybranými kousky režisér těží humorné okamžiky, zpravidla v
souboji s nástrahami byrokracie, kterou lidé sympatizující s
oduševnělou kuchařkou téměř spiklenecky podkopávají. Totéž lze
tvrdit o Hortensině bloudění spletitými chodbami
prezidentského paláce, protože v případě potřeby rozhodně
nezůstává upozaděná v ústraní.
Film Z prezidentské kuchyně nepatří mezi díla jízlivě
kritická, čiší tu hlavně melancholie z promarněných
příležitostí, neboť i prezident sám se nakonec ocital v zajetí
svých důvěrníků, poradců a odborníků přes zdravou výživu.
Hortense tu zosobňuje člověka, jenž důvěru v prezidenta i úctu
k němu promítá do vaření – a když zjistí, že očekáváním, která
dobrovolně přijala, nemůže nadále dostát, raději prestižní
místo sama opouští. Její písemné rozloučení patří k
nejpůsobivějším, a přitom nejprostším okamžikům celého filmu,
stejně jako letmá setkání s prezidentem, kdy spolu rozmlouvají
třeba o starých kuchařských knihách...
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Film Europe |
