|
|
V kuchyni s hlávkou zelí
Jak se opravdu žilo u Němců? Ano, myslíme v domácnosti „naší
paní“ Boženy, spisovatelky, a jejích čtyř dětí. Ví se, že
manžela a otce Josefa pracovní povinnosti většinou zdržovaly
mimo rodinu a jeho manželka s ním tyto pobyty ne vždy sdílela.
Mnohé o tom vypovídají dopisy Boženy Němcové. Jak ale
každodenní život rodiny vnímaly děti, konkrétně její dcera
Dora? O tom, s trochou fabulace pochopitelně, vypráví
divadelní hra, kterou v neděli 7. dubna uvede Vltava.
Karel a Josef Čapkové mi snad tuto opovážlivost odpustí, při
vzniku hry Osamělé večery Dory N. jsem si ale na jejich
skvělého průvodce po divadle vzpomněla tolikrát, až jsem se
odhodlala pustit do vlastní verze.
Jak vzniká hra
Tak tedy: Jak vzniká divadelní hra? První, zárodečný moment
nijak nenapovídá, že by vůbec kdy vzniknout měla. To se kdesi
na trase mezi zoo v Troji a pravobřežními Klecany ozve mobil.
Je krásný podzimní den roku 2011 a budoucí autorka si vyrazila
na pěší výlet. Ukáže se, že jí volá redaktor Českého rozhlasu
Jiří V. Zjevně mu teče do bot. Už za čtyři měsíce si budeme
připomínat 150. výročí úmrtí Naší Nejslavnější Spisovatelky, a
on nemá v záloze nový pořad, který by ji posluchačům řádně
připomněl. Takový, který by Boženu Němcovou ukázal v novém
světle. Dvouhodinový autorský dokument na Vltavě. – Bereš?!
Autorka na trase mezi Trojou a Klecany je samozřejmě zaskočena
i polichocena. O BN toho sice v tu chvíli ví tak málo, že by
sotva odmaturovala, taková nabídka se ale nedá odmítnout, že?
Beru, odpoví tedy sebejistě – a pustí se odvážně do četby.
Znovu prolistuje Babičku, V zámku i v podzámčí, Karlu i Chyži
pod horami, o pohádkách nemluvě. Zase ustrne nad Viktorkou,
nejdojemnější postavou české literatury, a jako už mnozí před
ní objeví, jaký poklad se skrývá v té části Boženina díla,
která nebyla určena pro veřejnost – totiž v její
korespondenci. Summa summarum – 20. ledna 2012 odvysílá
rozhlasová stanice Vltava stodvacetiminutový dokument s názvem
Mnohé světlo mi zablesklo. Autorka ale musí přiznat, že zřejmě
jedinou přidanou hodnotou k životopisu Boženy Němcové v tomto
dokumentu bylo zjištění, že ráno 21. ledna 1862, kdy
spisovatelka ve svých dvaačtyřiceti letech zemřela, bylo v
Praze patnáct stupňů mrazu. Autorka dodatečně děkuje
pracovníkům Českého hydrometeorologického ústavu, kteří pro ni
tuto informaci ochotně vyhledali…
Detaily rozhodují
Možná to byl ale právě tento detail, který pak stál u zrodu
hry o jediné dceři Boženy Němcové Doře. Starala se o matku v
posledních dnech jejího života spolu s jakousi Švajcerkou. Po
letech přiznala, že sama by na všechno nestačila. BN byla
vážně nemocná, často krvácela. Bylo potřeba ji převlékat,
umývat, prát špinavá prostěradla. Mrzlo přitom už kolik dní a
prádlo venku špatně schlo. Kde se však dají v malém, špatně
vytopeném bytě sušit takové plachty? V síňce. „Když naposledy
přišel matku navštívit Erben, úplně se do nich zamotal,“
vzpomněla si Dora po padesáti letech.
A první výmluvný obraz toho, jak se skutečně žilo u Němců, je
na světě. Odtud už není daleko k tomu, podívat se na ten
tolikrát popsaný život slavné spisovatelky jinak. Očima
člověka, který vedle ní prožil celé dětství a byl nejbližším
svědkem jejích světlých chvilek i selhání, jejích bojů a
trápení – tedy její dcery. A v této perspektivě je BN náhle
trochu jiná než její zidealizovaný čítankový obraz. Odvážná?
Upřímná? Vnitřně poctivá? Nepochybně! Nekonvenční? Ano.
Sebestředná a manipulativní? Nejspíš ano. Self image maker?
Stačí si jen připomenout legendu, že to byla ona, kdo na rakev
Karla Havlíčka odvážně položil mučednický „věnec vavřínový“.
Božena Němcová ji o sobě vytvořila sama. A vedle této krásné,
okouzlující, obletované, talentované, ale i pomlouvané a
zatracované osobnosti žije zakřiknuté děvče, o kterém vlastní
matka řekne: „Ta moje Dora není velmi pěkná…“
 aké
to doopravdy bylo pro dívku, nadosmrti zohyzděnou jizvami po
hnisavých boulích, jež jí způsobila tuberkulóza mízních uzlin?
Pro mladou ženu bez talentu, která před sebou vlastně neměla
žádnou budoucnost? Byla odkázaná na pomoc vlastenců, kteří jí
platili hodiny francouzštiny, aby jednou mohla alespoň učit.
Její matka o nich přitom mluvila jako o „chátře vlastenecké“.
K Vánocům od nich Dora dostala ošlapané boty a odloženou
sukni, aby vůbec mohla ven, na ulici. Lze se divit, že z ní
vyrostla samotářská, uzavřená, uskřinutá bytost, která se
lidem raději vyhýbala?
Z Dory se nakonec opravdu stala učitelka. V Jičíně. Její žačky
na ni přitom nevzpomínaly rády. Utajeně přivedla na svět
nemanželské dítě, které vzápětí odložila. Její jedinou radostí
byla zahrada, ke které přišla bůhvíjak. Cena za mlčení?
Později ji výhodně rozprodala a za stržené peníze pro ni
architekt Dušan Jurkovič postavil vilu! Dožívala v ní ale
sama, jen s neteří a hejnem slepic. Není to snad dost silný
příběh pro divadelní hru?
oprvé byla uvedena v létě roku 2012 v bývalém obilním skladu v
Českém Dubu na studentském festivalu Půda. Sedmdesátiletou
Doru N. zde skvěle ztělesnila pětadvacetiletá absolventka
konzervatoře Marta Sovová. Spoluhráčem jí byla hlávka zelí. Na
podzim téhož roku hra zamířila na Malou scénu Divadla pod
Palmovkou. Hraje se tu dodnes. A do třetice si ji v rozhlasové
úpravě a režii Michala Bureše mohou posluchači Českého
rozhlasu Dvojky poslechnout první dubnovou neděli. Doru zde
představuje Taťjana Medvecká. Sice bez hlávky zelí, osud staré
osamělé ženy ale zpodobnila tak, až z toho mrazí!
Milena Štráfeldová, redaktorka ČRo a autorka hry
Osamělé večery Dory N. |
