|
|
Zdenka Fantlová, spisovatelka, pamětnice holocaustu
Narodila jste se v Blatné, odkud pocházela také Betty
Barbellová, tedy druhá z titulních postav románu Vévodkyně a
kuchařka Ladislava Fukse. Znáte tu knihu a vůbec něco z
Fuksova díla?
Narodila jsem se v Blatné a žila tam do svých tří let. Jméno
Betty Barbellová jsem tehdy neznala, bohužel jsem nečetla ani
knihu Ladislava Fukse.
Fuksovým věčným tématem byl slabý člověk v ohrožení zvenčí,
řada jeho děl se v tomto smyslu odkazuje přímo k holocaustu.
Jak jste druhou světovou válku prožívala vy – cítila jste se v
neustálém ohrožení, přišlo to až v Terezíně, nebo až po
transportu v Osvětimi?
Obsazení Československa německou armádou bylo pro nás všechny
nečekané překvapení; jste ve stavu nejistoty, co bude dál,
týká se to nejen vás ale celého národa, osobně nikdo neví,
čeho by se měl bát, a jen čeká, jak se situace bude vyvíjet
dál. Jako když je náhle zemětřesení, taky si to nikdo nebere
osobně, je to hromadná záležitost a každý hledá jen kousek
pevné půdy pod nohama, aby neztratil rovnováhu.
Cítila jste se podobně i někdy potom, myslím po válce?
Cesta do Terezína, to byla zase hromadná záležitost, trochu
jako živelná katastrofa. Nebyla jsem sama, byli jsme celá
rodina a stovky dalších lidí. Mně bylo devatenáct let a
milovala jsem přítele Arna, který už tam byl, a moje jediná
touha byla, jen abychom se tam zase mohli sejít. Co nás tam
čeká, to mě nezajímalo a ničeho jsem se nebála. V takových a
podobných situacích se každý jednotlivec chová podle toho, v
jaké životní situaci se právě nachází. Já jsem byla mladá a
zamilovaná a celý můj postoj k životu tomu odpovídal.
 Jak
se díváte na takzvané popírání holocaustu, které se občas v
různých formách vyskytne? Často nemusí jít přímo o tvrzení, že
perzekuce Židů během války neexistovala, ale třeba o
zpochybňování toho, že se jednalo o plánované vyvraždění
židovského národa. Co na takové názory říkáte, z čeho asi
pramení?
Popírání holocaustu je dost nepochopitelná záležitost. Od
doby, kdy Hitler přišel k moci, až do konce války bylo pouhých
dvanáct let! To je ve věčnosti jak mrknutí oka. A za tu
krátkou dobu jako by se přes celou Evropu převalilo obrovské
tsunami, které po sobě zanechalo tu největší historickou a
lidskou tragédii. A šest milionů evropských Židů v tom zmizelo
a zahynulo. Je všeobecně známo a patřičně zdokumentováno, že
20. ledna 1942 ve Wannsee v Berlíně při konferenci nejvyšších
nacistických veličin – Heydricha, Himmlera, Eichmanna a
dalších – byl podepsán historický dokument Konečné řešení
židovské otázky, německy oficiálně Die Endlösung der judischer
Frage. Pak to šlo rychle – postavili plynové komory, kam se
dovážel Cyklon B vyráběný v Německu slavnou chemickou továrnou
IG Farben, dnes o tom ví celý svět. Děti se o holocaustu učí
ve škole, aby se nikdy neopakoval. Natočilo se mnoho filmů a
historických dokumentů, vyšly stovky knih o německé hrůzovládě
a vraždění, a co víc – ještě jsme tady my, kteří tím prošli.
Takže popírat to dosti dobře nelze. Německo samo je v otázce
popírání holocaustu zvláště citlivé hlavně proto, aby se
zabránilo jakékoliv myšlence na vznik nového nacismu. Ti,
kteří holocaust popírají, vycházejí ze stejného pramene, ze
kterého vznikl. Z předsudků a nenávisti.
Co vlastně znamená Terezín z mezinárodního hlediska – je to
všeobecně srozumitelný symbol, ví o něm každý?
O Terezíně se ve světě často mluví jako o koncentračním
táboře, což nebyl. Terezín, bývalé malé město a bývalá
pevnost, byl jenom shromažďovací tábor, ze kterého se pak
posílaly takzvané transporty na východ. To bylo jediné
tajemství, které nás stále ohrožovalo. Nikdo nevěděl, kam na
východ a co potom. Terezín, tím že byl na českém území, nám
dával pocit, že jsme skoro jako doma. Největší počet obyvatel
v době války byl z Čech a Moravy, celé rodiny, muži, ženy a
děti. Pak velký počet starých lidí z německých měst a
Rakouska, později i Holanďané a Dánové. Nosili jsme vlastní
oblečení, směli jsme se tam volně pohybovat, měli jsme vlastní
vedení ve všech oblastech života a doufali jsme, že tam
přežijeme do konce války.
Jakým zlomem ve vašem životě byla deportace do Terezína?
Vnímáte vůbec jako důležité cokoliv z toho, co se stalo
předtím?
Deportace do Terezína znamenala asi to samé pro všechny.
Dočasný odchod z domova a naděje, že se tam zase, až pomine ta
válečná zběsilost, vrátíme. Nikdo nemohl tušit ani vědět, když
odcházel, že tím nenávratně končí celý jeho původní život
doma.
Jak vůbec vypadal život v Terezíně a jakou roli v něm hrála
hudba?
Terezín, jak už je dnes známo, byl za války paradoxně největší
kulturní středisko. Bohatá česká kultura se tam přenesla z
předválečné doby, kdy byla na vysoké úrovni. Hudba, divadlo,
literatura... Její tvůrci ji přivezli s sebou do Terezína a
tam zázrakem pokračovala. Němci na rozdíl od nás věděli, že
jsme odsouzení na smrt, a povolili hrát divadlo, pořádat
koncerty, přednášky. Mezi obyvateli bylo hodně herců,
režisérů, hudebníků i dirigentů a kulturní život tam hrál
velkou roli. Poslouchat hudbu nebo sledovat divadelní hru
nebyla zábava, ale morální opora. V Terezíně bylo několik
hudebních skladatelů – Pavel Haas, Gideon Klein, Hans Krása,
Viktor Ullmann a jiní, kteří inspirováni dobou a místem, kde
právě byli, skládali nová nezapomenutelná hudební díla.
Jedním z výrazných terezínských skladatelů byl Pavel Haas.
Máte na něj nějaké vzpomínky, setkala jste se s ním? Uvažovala
jste někdy třeba o Haasovi, ale i o komkoli jiném, způsobem
„co by z něj mohlo být, kdyby přežil“?
Ze skladatelů jsem znala Gideona Kleina. Nejen, že sám byl
vzhledem krásný, ale hlavně to byl bohem nadaný, vynikající
pianista a skladatel. Ten měl před sebou slavnou kariéru, ale
bohužel mu nebyla dopřána.
Boris Klepal, publicista
Fotografie převzaty z knihy Zdenky Fantlové Klid je síla, řek’
tatínek, kterou vydalo nakladatelství Primus.
Zdenka Fantlová se zúčastní akce Terezínské hvězdy, která
proběhne ve dnech 12. až 14. dubna v Praze a v Terezíně.
Bližní informace na
www.terezinskehvezdy.cz.
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 26. 3. |
