|
|
 Do
hlavy Třešňákem!
Probírám se starou korespondencí, dělám si ve věcech i v hlavě
předjarní úklid a najednou odkudsi vypadne zapomenutý dopis od
kamaráda Mirka z roku 1990. Popsal v něm tehdy jedno setkání
po letech a zároveň i něco mnohem cennějšího. Určitě to z jeho
psaní vyčtete taky:
Ahoj Honzo,
včera jsem dostal do hlavy Třešňákem! Když jsem na něj
předevčírem čekal U Kaple na Betlémáku, přistihl jsem se, že
se bojím, že všechno to, co mi s ním bylo dáno prožít před
čtrnácti až osmi lety, je nenávratně v háji, že to, co za
chvíli do tý hospody přijde, nebude Vlasta, ale další položka
do sbírky navrátivších se emigrantskejch zpěváčků, chovajících
se s blahoskonným nadhledem a shánějících se po Pantonech,
Supraphonech, Bontonech etc., kdy, kde a za kolik jim vyjde
deska.
Zcela sentimentálně jsem se nořil do vzpomínek – jezdíme s
Vlastou v invalidním vozíčku v pokoji v Panské ulici a
střílíme ze vzduchovky do špejlí našprajcovaných v otevřených
dvířkách kamen zvaných Petry. Já se jmenuju Miřníž, on
Miřvejš... Jsem Vlastou zatažen na návštěvu ke Kormanům do
Karlína, musíme vypít na uvítanou dvoudecku nejlevnějšího
stocku, něco na způsob dýmky míru, a pak jít do cikánský
hospody, kde nás Milan Korman obere ve ferblu o všechny prachy
a po zavíračce nám je vrátí, protože „já si s tím, volové,
vydělávám od osmi let“... Prolejzáme smeťáky a skládky kolem
Libčic nad Vltavou a konáme netušené happeningy v pískovně,
kde uprostřed čirou náhodou stojí opuštěné karmínové křeslo...
A stovky miniaturních zážitků s Vlastou, které jsem tenkrát
ani nebral na vědomí, ale během těch osmi let začaly vylejzat
na povrch. Do té míry, že jsem zjistil, že se mi po něm
stejská. A strašně moc. A vlastně, přiznám se, že si mi
stejskalo jenom po Vlastovi. Je to možná blbý, ale ostatní
byli pro mě jenom „ti emigranti“, zato Vlasta byl kamarád,
kterej mi někam zmizel, jak jsem si aspoň myslel, navěky...
A když přišel, všechno tohle ze mě spadlo. Přišel Vlasta
Třešňák a bylo to, jako bychom se rozloučili včera, když mi
dával všechny svoje hohnerky (který mimochodem dodnes hrajou –
až na déčko).
A včera v Baráčnické rychtě v Nerudovce jsem dostal Třešňákem
do hlavy definitivně. Vedle spousty veršujících politiků se
najednou objevil, já nevím, jak to říct (doufám, že si ty
veršující politiky nevztahuješ na sebe; Skoumala, Dědečka a
tebe z toho vyjímám), monolit čistý poezie! A vyrazilo to dech
spoustě lidí, zvlášť těch, kterým bylo před osmi lety třeba
deset nebo dvanáct a nepustili Vlastu z pódia asi půl hodiny,
ale ne jako Kryla, žádný zdvižený ruce a prsty do V. Prostě
zírali a tleskali. A kdybys viděl, jak si ty písničky Vlastík
prožil! Bylo v tom celejch těch osm let a taky to, že hraje
zrovna na Rychtě, kde vlastně tenkrát... atd. A byla v tom ta
poctivost a byl v tom celej Třešňák, protože Vlasta a to, jak
žije, a to, jak a co píše, a to, jak to reprodukuje, jedno
jsou, je to nedělitelnej celek. Odcházel jsem a cítil jsem se
slabej v nohách. Šli jsme k Tygrovi, kde čekalo pár kamarádů a
pár byvších disidentů a všichni chtěli Třešňáka, tak jsem šel
domů, protože jsem asi v podstatě plachej člověk a nechtěl
jsem vypadat jako „suita“. A na Vinohradech voněl jasmín...
Myslel jsem, že už mě hned tak něco nedostane, chyba! Snad
pochopíš, proč tohle píšu zrovna tobě. Ahoj a pozdravuj
rodinu.
Tak tu teď po letech civím na ten dopis, kterým jsem dostal do
hlavy zase já, a jsem moc rád, že jsem ho nějakou náhodou
nevyhodil. Bude se hodit, člověk by si takové věci měl občas
připomínat.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
