|
|
 Ivan
Němec, publicista
Kruté pravdy Dürrenmattova světa
Myslím, že nemálo posluchačů, kteří si 7. března pustili na
Vltavě reprízu bezmála padesát let staré rozhlasové inscenace
hry Noční rozhovor (premiéra 1964, přeložil Bohumil Černík),
si položilo následující otázku. Jak je možné, že se onen krutý
svět většiny dramat Friedricha Dürrenmatta, svět nenávisti,
podvodů a vražd, svět, v němž se na příkaz mocných zabíjejí
obhájci spravedlnosti a svobody, takřka nezměnil? Modelovým
hrám švýcarského dramatika se podařilo prokousat železnou
oponou na přelomu padesátých a šedesátých let a poté, co se
rozletěly českými jevišti, udivovaly nejen svou neobvyklou
dramatickou stavbou, ale především odvahou, s níž obnažovaly
srážku člověka se svinstvem společnosti. Svou tvůrčí
nebojácnost pak Dürrenmatt stvrdil i osobní statečností, když
odsoudil srpnovou okupaci Československa 1968 a podpořil
Chartu 77. Otázku, zda je svět vůbec změnitelný, klade autor s
neskrývanou skepsí ve většině svých dramat. Odpověď na ni
nepřináší ani Noční rozhovor, jehož konflikt se rozvíjí ve
filozofickém dialogu, občas přecházejícím do monologických
úvah; vývoj fabule je v tomto dramatu minimální a druhořadý.
Do bytu spisovatele vstoupí muž, z něhož se zakrátko vyklube
profesionální kat, jenž byl státními mocipány vyslán, aby
zabil autora píšícího knihy, které „se čtou všude, kde jsou
zakázané.“ V rozhovoru, který se mezi oběma muži rozvine, se
postupně rodí nejen obraz spisovatele, bojujícího za svobodu a
spravedlnost donkichotskými zbraněmi ducha, ale své nitro
obnaží i mistr popravčí, jenž se těžko smiřuje s tím, že místo
poctivého povolání kata má konat i práci opovrhovaného vraha.
V myšlenkově obdivuhodně propracované diskusi, odrážející
dobu, v níž „se musí bojovat i za samozřejmost,“ se však
především vyjevuje moc mocných, kteří si uvědomují, jak
nebezpeční mohou být i nenápadní vzdělanci volající po
volnosti. „Když zabíjím, zabíjejí ti, co vládnou, a já za ně
nesu hanbu,“ hájí se kat, který navíc trpí tím, že má zahubit
člověka tajně; ze své padesátileté zkušenosti přece ví, že
umírá-li se pro pravdu, pak má odsouzenec právo na publikum.
Spisovatelův krátký výkřik, jímž se pokusí upozornit na
chystanou vraždu, nenachází v hluchém okolním světě odezvu.
Pouze ve chvíli, kdy se rozhodne ukončit svůj protest proti
smrti, blýskne to v dramatu jedinkrát nadějí, když hrdina
pronese, že „nic z toho, co jsme dělali, není ztracené.“
Zkušený režisér Ludvík Pompe se soustředil především na
dokonalé rozkrytí textu. Jeho váhu odvážně zesiloval
významovými pauzami, které navzdory své neobvyklé délce
neztratily dramatičnost a napětí. V propracovaném výkonu
Radovana Lukavského byl výjimečně slyšet i náběh k patosu,
který však byl dán postavě Muže (spisovatele) již autorovým
textem. V postavě nazvané „a ten druhý“ vytvořil Miloš Nedbal
bohatě tvarovanou figuru kata, který je mírný, litující,
chápající, přemýšlivý, a přesto poslušně zabíjející.
Při poslechu padesát let staré inscenace Dürrenmattovy hry se
člověk nevyhne neveselé myšlence, že chmurně cynický obraz
tehdejšího světa zůstává až krutě aktuální i dnes. |
