|
|
 Věra
Nosková, spisovatelka
Pohádková očekávání
Komenský mě netrestej, ale ten Albert je prostě psychopat,
pomyslela si o žákovi sedmé bé třídní učitelka u vědomí, že je
pedagogicky nepřípustné jakékoliv dítě zatratit, zašuplíkovat
a bez naděje na nápravu odsoudit. Albert je chytrácký,
sobecký, zavilý, všem škodící chlapec (syčák) vlivných a na
učitelky přísných rodičů. Jeho papínkovi se daří, je jedna
ruka s místní radnicí a ví, komu a kolik podstrčit,
zdevastoval ku svému prospěchu kus krajiny s rybníkem, kam se
dříve jezdilo půl města koupat. Místními je nenáviděn, ale má,
jak jinak, hroší kůži. Už dvakrát dal škole sponzorský dar,
který ale učitele přichází draho, musí za to bez nároku na
nějakou spolupráci s rodiči piplat tohle plivníkovo černé
vejce.
Kdo ví, jaké cynické řeči musí doma chudák chlapec
vyslechnout! snaží se Alberta omlouvat psychologickými klišé
matená pedagožka. Dnes má ovšem jednu z příjemných, spíš
odpočinkových hodin a začíná zvesela: „Milé děti, dnes si
budeme povídat o tom, čím byste chtěly být, až budete dospělé.
Tak co třeba ty, Klárko?“ „Já bych chtěla být paní doktorkou,“
říká vážně premiantka třídy. „Já exekutor,“ zjevně provokuje
Láďa. Paní učitelka se v hloubce duše znechucuje, ale
připomíná si honem pedagogickou zásadu; nemoralizovat, jen
projevit zájem. „No Albert je mi totiž dlužen stovku a nechce
ji vrátit, tak bych na něj uvalil exekuci a vzal bych si jeho
noťas, kolo a mobil,“ dodává znechuceně a učitelka ten další
ožehavý konflikt s protekčním žákem raději nekomentuje. „A já
popelář,“ vykřikne s šaškovskou intonací Tomáš. „Co tě na tom
povolání láká?“ volí neutrální tón třídní. „Hvízdání. Oni
vždycky hvízdnou na řidiče, že už mají popelnice vysypaný…
můžu?“ Tomáš hvízdne jako loupežník, paní učitelka si myslí
své. „Já bych chtěl bejt politikem,“ prohlásí temně bez
hlášení Albert-výlupek. „Ministrem nebo prezidentem, nebo
jejich poradcem a tak. Prostě velký zvíře.“ „Velký zvíře…“
opakuje užasle paní učitelka, pak ale zvážní a rozhodne se, že
dá šikanujícímu podvodníkovi lekci s pomocí užaslého
kolektivu. „Víte, děti, my občané a voliči si volíme za své
zástupce ty nejlepší z nás. A vrcholný politik musí být tedy
člověk, který má vynikající vlastnosti. Co myslíte, jaký by
měl být politik?“ Jednoduchá otázka, snadné odpovědi. Žáci se
překřikují, trumfují: Musí bejt chytrej. Být chytrý, opravuje
pedagožka. A měl by mluvit spisovně, chytá se té opravy další.
A říkat pravdu. A nelhat. To je to samé, připomíná paní
učitelka. A nekrást. A nepodvádět. A nebejt sobeckej. Ne-být
so-bec-ký! A pomáhat lidem. A nesmí pít alkohol a být opilý a
nesmí kouřit. A musí pořád pracovat. A měl by být zdravý,
poznamenává budoucí lékařka. A měl by bejt, vlastně být,
hodnej na lidi. Hlavně na bezdomovce, plácne Jirka. A musí
umět cizí řeči. A na počítači. A měl by být hezkej. Teda –
bejt hezký.
„Dost, dost,“ usmívá se paní učitelka spokojená s aktivitou a
zájmem žáků o toto, přiznejme si, ožehavé téma. Ideální
zástupce lidu je nastíněn, konečně může zamířit k zamýšlenému
cíli. „Tak jsme si řekli, jaké vlastnosti by měl mít politik,
člověk, kterému svěřujeme správu naší země a nemalé finanční
prostředky. Ví někdo, co to znamená – finanční prostředky?“
„Prachy!“ zasměje se zlověstně vypečený Albert. „A teď mi
řekněte, mohl by být politikem náš Albert?!“ Nééééé, zabučí s
odporem spolužáci, které Albert okrádá, šikanuje, otlouká,
pošklebuje se jim, nedrží slovo ani partu, je malým predátorem
a parazitem.
To se mi povedlo, usmívá se uvnitř sebe paní učitelka. A kdo
mi co může vyčíst? Rozhodla většina, vlastně budoucí voliči, a
naprosto spontánně. No ale malinko jsem je nasměrovala,
přiznává si. Takže – všechny body správné hodiny splněny. Ke
cti přišla etická výchova, rozhled, příprava na aktivní
občanství, osobní zaujetí... Jen příprava na život ve
společnosti s představami o těch nejlepších z nás, dostala
poněkud na frak. |
