|
|
 Bude
Vojna
Režisérka Jaroslava Šiktancová a choreograf Martin Pacek
připravují se studenty DAMU inscenaci Vojny od mého otce E. F.
Buriana. Pozvali mě na zkoušku do budovy školy v Karlově ulici
a takové pozvání se neodmítá. Poprvé jsem totiž otcovu Vojnu
viděl na jevišti před pětapadesáti lety, když si mě rodiče
jako dítě předškolního věku občas brali s sebou do práce a já
pak buď v hledišti nebo v zákulisí prožíval svá první kulturní
dobrodružství. Na inscenaci Vojny se zapomenout nedalo, ta
hudební montáž z Erbenových básní s divokými tanci a
deklamacemi mladých herců plnými radosti, ironie, žalu i
nesouhlasu s řádem světa byla magická.
Vojna mě pak provázela až do dospělosti. Když otec umřel,
režírovala ji matka s velkým úspěchem v Brně a pak s ní v roce
1964 zvítězila se studentským souborem JAMU na mezinárodním
divadelním festivalu v Parmě. Naposledy jsem pak Vojnu viděl v
nejintimnějším provedení – v matčině divadýlku Maringotka ve
Vyšehradské ulici kousek od Vltavy...
Když jsem teď stoupal výtahem do druhého patra budovy DAMU,
všechna ta setkání se mi promítala v hlavě. Musel jsem myslet
ale i na představení, která jsem zažít nemohl; nedávno jsem
totiž dopsal knihu o otci a zmínil se tam o nich. Vojna měla
premiéru v lednu 1935 a už v červnu s ní Déčko triumfovalo na
zájezdě ve Švýcarsku. V roce 1940 otec podle úředního zápisu z
cenzurního úřadu sebevražedně prohlásil, že „zákaz hry Vojna
považuje za sprostý zásah proti českému divadelními
podnikateli, za urážku K. J. Erbena“ a že z toho „vyvodí nutné
důsledky“.
Ale jak si mohl myslet, že může před protektorátním publikem
bez následků zazpívat závěrečnou sloku hry:
Když jste bratra zabili,
zabijte nás taky,
dejte pozor na sebe
a na svoje děti!
„Znovu nás uhranula Vojna,“ napsal v roce 1955 v recenzi na
její novou inscenaci Sergej Machonin. A Vladimír Menšík, který
patřil k otcovým nejpodařenějším hereckým žákům, zavzpomínal:
„Tancoval jsem ve Vojně koně. Pod tím hadrem mi bylo kolikrát
nanic, ale skákal jsem jako divý. Vůbec všichni jsme v těch
typicky burianovských inscenacích hráli rádi až do roztrhání.“
A když Josef Topol mluvil o svém slavném Konci masopustu,
prohlásil, že by možná nepřišel na ten způsob, na tvar té hry,
kdyby nezažil Burianovy inscenace lidových textů, jako byla
Vojna či Láska, vzdor a smrt.
Opřel jsem se o zeď v koutě školní zkušebny a ve druhém rohu
spustilo kvarteto muzikantů ty zvláštně aranžované melodie na
pokraji žánrů. Je to vůbec lidová hudba, je to klasika, nebo –
není to vlastně jazz?
Adepti herectví se roztancovali a rozezpívali, páry tančily
spolu a z masopustní scény vyzařovala zase tatáž energie,
touha a vzpurnost jako z jejich hereckých předchůdců, kteří ty
verše recitovali a zpívali před padesáti nebo třiceti lety...:
Že to pivo nevypiju? Že to pivo vypiju!
Že ten džbánek o ten trámek, že ho taky rozbiju!
A hned pak i ve scéně svatby, kde už začíná drama:
Vdávat se mám a já nechci!
Musela bych chodit v bílým čepci.
Mámť já vlásky kadeřavý
růžovou pentličkou proplítaný!
Byl jsem na té zkoušce jediný, kdo tu inscenaci někdy na
jevišti viděl, ale vůbec to nebylo znát. Divadlo dokáže být
opravdu zvláštní. Šel jsem domů, myslel na Sergeje Machonina a
opakoval si tu jeho šedesát let starou větu: Zas nás uhranula
Vojna...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
