|
|
 Jiří
Vejvoda, publicista
Kvadratura kruhu
Každého čtvrt roku se na poradách vedení veřejnoprávního
rozhlasu odehrává drama. Šéfové stanic, poměrně mocní lidé s
početným personálem a mnohamilionovým rozpočtem, se chvějí:
„Přišly výsledky poslechovosti! Jak jsme dopadli?“ Mají pocit,
nejednou oprávněný, že u nich k výrazným změnám nedošlo. Ani
ve vysílání, ani ve výkonu jejich týmů. Jenomže čísla z
průzkumů bývají nevyzpytatelná, což je téma na samostatný
článek. A znatelný trend v poklesu posluchačské obliby může
být osudný. Přitom jak zákon č. 484/1991 Sb., o Českém
rozhlase, inovovaný v roce 2002, tak interní rozhlasové
dokumenty neobsahují o kvantitě posluchačské obce ani zmínku.
Naopak. Smysl Českého rozhlasu vidí jinde: „...je národní
kulturní institucí zvláštního významu, poskytující veřejnou
službu,“ říká Statut ČRo v článku II, bod 9. A etický Kodex
hned ve své Preambuli, bod f, konstatuje, že ČRo „vytváří
pluralitní, nápaditou a rozmanitou programovou nabídku... a
nepodřizuje snahu o kvalitní výstup tlakům trhu.“ Jak to, že
se tedy poslechovost stala zaklínadlem a bičem? Čím to, že je
tomu tak – a nejenom u nás, ale i v demokraciích fungujících
nesrovnatelně déle?
Pročítáte-li podrobně informace, jež o sobě zveřejňují
nejprestižnější veřejnoprávní vysílatelé na čele s BBC, dříve
či později narazíte na údaje o tom, jakému podílu na mediálním
trhu se těší. Některé se tím přímo pyšní. Přitom jde od
počátku o relativní pojem. Bez údajů, kolik v dané zemi působí
privátních rádií a jakou vysílací síť jim zákonodárce
přidělil, o ničem nevypovídá. Jak dlouho se například sousední
Rakousko bránilo tomu, aby vůbec duální systém zavedlo! A
proti tomu – jak titěrnou podporu má public radio na americkém
trhu, kde působí tisíce „privátů“! Důvod tohoto typu
sebeprezentace je psychologický. Tam, kde je rozhlas skutečně
veřejnoprávní, nikoli státní, získává na svou činnost finance
z koncesionářských poplatků. Občané každý měsíc vidí, kolik
zaplatili, zatímco o přerozdělování svých daní ve státním
rozpočtu mívají chabé znalosti. Proto se rozhlas veřejné
služby snaží skoro všude prokázat, že je oblíbený, hojně
poslouchaný. Je-li však skutečně „kulturní institucí“, má to
zapotřebí? Ptá se někdo, zda chodí do divadla, do muzea či do
galerií všichni, kdo na ně zprostředkovaně přispívají?
Proč je tomu tedy tak v případě rozhlasu a televize? Důvod je
nasnadě. Veřejnoprávní média zajímají politiky. Mají na jejich
chod vliv. Přímý při určování výše koncesionářských poplatků.
Nepřímý v personálních i programových záležitostech skrze
vysílací Rady, které jmenují. Tito tzv. regulátoři pak
každoročně předkládají parlamentu zprávy o stavu rozhlasu. Jak
má ovšem jejich programovou část poslanec hodnotit, není-li
výjimečně osvícený? Vždyť o kvalitě vysílání se donekonečna
přou i odborníci… Uchýlí se tedy k tomu, co je zdánlivě
změřitelné. K údajům o poslechovosti. A v tom je právě ta
past.
Média veřejné služby do nich vlákala privátní konkurence. Pro
ni jsou průzkumy poslechovosti nezbytné. Ne nadarmo se říká,
že soukromníci „vysílají, aby vydělávali“, zatímco u
veřejnoprávního rozhlasu či televize má platit opak. Finančně
mají přece své jisté, zatímco priváty musí o zisk tvrdě
bojovat. Z čeho jim totiž plyne? Z reklam. Co zajímá jejich
zadavatele? Kolik lidí jejich reklamu uslyší, uvidí. Tady má
hra jasná pravidla. Včetně toho, že – kromě hrstky etických
excesů – si privátní vysílatel může v obsahu dovolit vše.
Bulvární slovo formou i obsahem, prvoplánovou muziku. Klamavou
propagaci. „Vnucují národu brak s výmluvou, že prostý lid by
nic složitějšího nevstřebal, a tím jeho úroveň vnímání naopak
trvale snižují,“ popsal jev „podpásových médií“ už kdysi
filozof Karl Popper. Může jim čelit korektní, vyvážené,
objektivní, neřku-li umělecky hodnotné vysílání? Stručně
řečeno, slušný program? Těžko. A hlavně – proč by měl?
Je přirozené, že především v dobách hospodářského úpadku se
nervozita privátních vysílatelů všude zvyšuje. Kde vzít
dostatek reklam, když jejich zadavatelé sotva drží nos nad
vodou? Pokušení pokořit veřejnoprávní konkurenty je proto
silné: „Co s nimi? Všichni je musí platit, a vida, skoro nikdo
je neposlouchá...“ Tak i jinak, prostě i rafinovaně, lobbují
priváty za svou věc. Tou je ovládnout mediální trh co
nejvýrazněji. Bude-li s nimi sektor veřejné služby hrát jejich
hru, vždy prohraje. Ale jak se jí bránit v zemích, kde mají
politici starost o sebe namísto o stav věcí veřejných? |
