|
|
 Meditace
podmínkou i smyslem
Zpěvačka, hudební skladatelka a výtvarnice Milli Janatková
pokřtila zkraje dubna své album Proměna obsahující třináct
převážně autorských písní v češtině, portugalštině i
originálním milli-jazyce. Umělkyně, jež pedagogicky působí na
Konzervatoři Duncan Centre v Praze a pořádá i workshopy
zaměřené na práci s hlasem a rytmem těla, nahrávkou Proměna
sólově debutuje. Už před dvěma lety však byla za CD Porto
pořízené s audiovizuálním projektem katsa.theo nominována na
žánrovou cenu Anděl v kategorii alternativa.
Zkuste v několika větách přiblížit cestu, kterou jste od té
doby ušla.
Hledala jsem se. Už delší dobu jsem vnímala potřebu věnovat se
vlastní hudbě, ale nevěděla jsem, jak ji uchopit. Improvizace,
které se věnuji několik let, mi pomáhala ujasnit si, jakými
prostředky je pro mne přirozené se vyjádřit. Zásadním zlomem
vedoucím k autorské tvorbě bylo období mého osobního kolapsu.
Zamýšlela jsem se nad tím, čemu mám věnovat energii, jíž se mi
tou dobou nedostávalo, a brzy jsem měla jasno, že chci
realizovat sólový projekt, který jsem nosila v hlavě. Prožitky
z tohoto sebepoznávacího procesu se navíc staly silnou
inspirací, ze které motivy a písně vznikaly spontánně samy.
 Už
na zmíněném minialbu Porto zněly vaše portugalské texty a
evropskou i brazilskou portugalštinu používáte i na novince
Proměna. Jak jste se k portugalskému jazyku dostala a čím je
pro vás jako autorku zajímavý?
K brazilské portugalštině jsem se dostala díky poslechu a
samostudiu brazilské jazzové hudby. K té evropské na stáži v
Portugalsku, kde jsem se naučila jazyk na komunikativní
úrovni. Líbí se mi hudebnost té řeči, měkkost výslovnosti;
portugalština mi jde paradoxně lépe „do pusy“ než rodná
čeština, která je pro mne ve zpěvu velkou výzvou.
Ve svých skladbách používáte také slova v řeči, které říkáte
„milli-jazyk“. Jde o čistou improvizaci, nebo má tento
„milli-jazyk“ nějaké zákonitosti, pravidla?
Zákonitosti nemá, snad jen jednu podmínku, bez které ani
nevznikne – a sice jistý stav meditace, ve kterém mi slova v
improvizaci přicházejí sama. Bez tohoto napojení „jazyk“
nefunguje a do hudby se nehodí.
Album Proměna je obtížné popsat, jazzové cítění a
latinskoamerické rytmy by ale mohly být pro čtenáře základním
vodítkem. Jak byste svůj projev charakterizovala vy?
Z jazzu a latiny vycházím nejvíc, ale v mé hudbě se mísí různé
vlivy. Prošla jsem poslechem spousty žánrově odlišné muziky,
můj hudební vývoj je barvitý. Poslední roky to vyrovnávám
tichem, díky němuž poznávám svůj osobní projev, který přichází
sám a rodí se z rytmu, spontánní atmosféry a žánrových
přesahů. Nemám ráda škatulky, ale chápu potřebu hudbu
pojmenovat; zařadila bych se do obsáhlého žánru alternativní
hudba. Od vydání alba však nemám dostatečný odstup a
charakteristika vlastního stylu je i pro mne nesnadná.
Mezi vašimi doprovodnými nástroji nalezneme takové instrumenty
jako „kytarobuch“, makovice nebo „suché listí v igeliťáku“.
Hrajete dokonce i na vlastní tělo. Je v tom snaha nalézat nové
zvuky, nebo spíš využít všechny možnosti seberealizace, být
„svým vlastním walkmanem“ – jak zpívá Bobby McFerrin?
Nacházím inspiraci v naslouchání vnitřních i vnějších impulzů,
které následně hlasem nebo jinými nástroji přetvářím. Přírodní
svět je pro můj osobní život a tvorbu zcela zásadním
energetickým a inspiračním zdrojem, z něj hodně vycházím.
Samozřejmě se učím umět využít všechny své možnosti a
objevování hlasu a zvuků v sobě sama je pro mne základem.
Album ukončuje skladba Zambujeiro, kterou jste napsala v
průběhu svého pobytu v Portugalsku. Jak dlouhý čas jste tam
strávila a kde to máte v Portugalsku nejraději?
Píseň vznikla na výletě u starodávné kamenné hrobky Anta
Grande do Zambujeiro v oblasti Alentejo. V Portugalsku jsem
byla na půlročním stipendiu na Universidade de Évora, v
malebném historickém městě. Vedle krásného Monsaraz, Tomar,
ale i Lisabonu a Porta mne zaujala krajina v Národním parku
Peneda-Ger?s se sýpkami espigueiros ze 17. století v Soajo,
Lindoso a okolí se zachovalými římskými cestami. Hodně času
jsem strávila na oceánském pobřeží poblíž Cabo da Roca, ale i
v eukalyptových a korkových hájích.
Vedle hudby se věnujete také výtvarnému umění, jste ostatně
absolventkou Katedry výtvarné kultury Univerzity Hradec
Králové. Jaká technika vás nejvíc oslovuje a dají se ve vaší
výtvarné a písňové tvorbě nalézt některé styčné body?
Nejbližší je mi akvarel a barevný linoryt. A výtvarno s
hudbou se mi potkávají v inspiraci přírodou. Když při malování
sedím v krajině a souzním s ní, silně vnímám vedle světla a
barev i zvuky. Vše se propojuje v soustředěné meditaci, která
je podmínkou i smyslem mé výtvarné i hudební tvorby.
V bukletu alba děkujete hudebnímu skladateli Petru Piňosovi,
přednímu autorovi a interpretovi ambientní a relaxační hudby u
nás. Čím vás obohatil, v čem vám pomohl?
Dva dny před tím, než jsem se z různých důvodů „složila“, jsme
s kolegy muzikanty nahrávali u Petra Piňose ve studiu. Ačkoli
jsme se v podstatě neznali, za pár měsíců mi volal a ptal se
mě, zda uvažuji o tom, dělat hudbu sólově. Tím mne utvrdil a
podpořil v mých úvahách o sólové tvorbě, podobně jako mí
přátelé, kterým jsem za jejich podporu velmi vděčná.
Poděkování – především za zvuk alba Proměna – patří i Aleši
Hyvnarovi.
Milan Šefl
Foto Aneta Šebelková |
