|
|
Petr Forman, herec a režisér
Jste profesí loutkoherec, vaše inscenace jsou syntézou různých
oborů a vy sám se na jevišti představujete v rozmanitých
profesích. Stavíte práci amatérů v divadle na roveň
profesionálů? A napadá mě také – vycházíte tím i z tvůrčí
metody svého otce?
Nepracuji s tím vědomě, ale podobnost s tátou určitě hraje
roli. U nás na jevišti se setkávají profesionální herci s
výtvarníky, loutkoherci, techniky a dalšími profesemi a není
důležité, kdo z nás je skutečně herec. Při přípravě inscenace
vycházím právě ze svých spolupracovníků, z jejich schopností a
možností. Nejhorší je nutit někoho k tomu, co je mu proti
srsti, co není jeho styl. Řemeslo se někdy ošidit nedá.
Ve svých inscenacích se vesměs snažíte přicházet s něčím novým
a neotřelým. Co je pro vaši práci inspirací?
Vystudoval jsem sice loutkařinu, ale zajímá mě i práce
tanečníků, cirkusáků, operních pěvců, zkrátka kumštýřů z
jiných oborů. Celku může strašně prospět, když se žánry
míchají. Baví mě vstupovat do světů, které neznám, a snažím se
diváky překvapovat. Nechci to ale nazývat nějakou svou
filozofií či tvůrčí metodou, tím by člověk ztratil svobodu
najít úplně nový smysl, proč divadlo dělat.
V čem tedy podle vás tento smysl tkví? Proč děláte divadlo?
Pro mě jako pro loutkoherce a divadelníka je to prostě práce,
řemeslo, povolání. Naproti tomu brácha není herec, ale
výtvarník, takže s námi dělá divadlo a jezdí po světě kvůli
své touze sdílet něco s lidmi, setkávat se s nimi, dát jim
nějaký zážitek. Ostatně pro nás všechny je cestování s
divadlem hlavně touha poskytnout lidem jiný zážitek, než na
jaký jsou zvyklí, v prostředí, kde se my i diváci budeme cítit
svobodnější. Při hraní na ulici je to samozřejmé – aby
divadelník někoho zaujal, musí hrát, jak nejlépe dovede, ale
divák je naprosto svobodný, buď zůstane, nebo odejde. V
divadle jen tak odejít nemůže, a tak si musí velmi dobře
rozmyslet, jestli tam chce jít. My si diváky sice taky
zavíráme, ale snažíme se prostředí koncipovat tak, aby se
cítili svobodněji než v klasickém divadle. Je také třeba
vyrazit za lidmi, nečekat, až přijdou za námi. Mohli bychom
sice mít svoje divadlo a hrát na jednom místě, ale já považuji
za správné za svým publikem jezdit.
Ve svých inscenacích se pokoušíte navázat hned od počátku
osobní kontakt s diváky. Například v opeře Čarokraj přichází
divák do hlediště zákulisím, může si popovídat s někým z
inscenačního týmu, něčeho se dotknout. V Obludáriu zase lidi
před představením osobně doprovázíte na jejich místa. Je pro
vás těsný kontakt s publikem prvotním zájmem?
Prvotní zájem samozřejmě je co nejvíc narušit stěnu mezi námi
a diváky, ale není to žádná filozofie, je to zkrátka jakási
naše potřeba. Stejně jako je jiný pocit kupovat si chleba,
když člověk zároveň vzadu vidí, jak se chleba peče, a cítí,
jak voní, je divácký zážitek tím intenzivnější, čím blíž k
tvůrcům se divák může dostat. Divadlo – jako jeden z mála
uměleckých oborů – je pro mě přitažlivé právě tím, že má
tvůrce možnost kontaktu s divákem. Tak proč ji nevyužít? Pokud
se nám podaří navázat s diváky osobní kontakt hned od začátku,
je pak nejen pro nás, ale i pro diváky snazší se do té nálady
dostat.
Většina vašich projektů má společnou právě určitou náladu,
často i jakési tajemno. Jak toho docilujete?
Pro atmosféru je základem prostor, či lépe řečeno prostor sám
už má svoji atmosféru. Ať je to loď, bar nebo majestátní
Národní divadlo, to vše ji navozuje. Vytvářet atmosféru je pro
mě způsob, jak s diváky komunikovat, jak jim představovat
příběhy, myšlenky, pocity – daleko více než třeba jazyk. Možná
je to právě i tím, že jsem vyšel z „loutkárny“. Loutky jsou
stylizovaný svět, mají kolem sebe vždycky dekoraci, která už
sama určuje prostředí, sama o sobě něco sděluje. Ale není to
jen výtvarno, co vytváří atmosféru: stejně důležité jsou
světlo a stín, ruchy, hudba a samozřejmě herec se svým
projevem.
Často mluvíte o kouzlu cest a putování, o společenství. Čím
vás cestování s divadlem přitahuje?
Společenství k tomu samozřejmě patří, ale hlavně je v tom
touha po poznání. A je jedno, jestli člověk cestuje s
divadlem, nebo bez něj. Důležité je, že se setkává s jinými
lidmi, vidí, jak žijí, pracují, to mu dává rozhled a
inspiraci. Někdo toto kouzlo objeví v knížkách, někdo v
televizi, někdo na skutečných cestách, ale vědomě či podvědomě
ho hledáme všichni. Jedině tak se můžeme obohacovat a hledat
smysl. Neříkám, že je to nejlepší způsob života, možná někdo
dělá dvacet let stále totéž a je šťastný. Mě to ale inspiruje
a nacházím v tom hodnotu.
Nejistotu, která divadelní podnikání provází, považujete podle
svých slov za zdravou. Motivuje vás k většímu výkonu či k
dalším tvůrčím počinům?
Motivuje to k tomu, aby člověk hledal, a nikoli aby si něco
zajistil. Stejně si totiž nic nezajistí. Nejistota je taková
méně chtěná sestra svobody. Způsobuje nám strašné trápení, ale
patří zkrátka do rodiny. Možná je to daň za svobodu. Daň, ale
i dar... Chce-li si člověk udržet svobodu, musí počítat s tím,
že nebude nikdy mít nic jisté.
Často však spolupracujete se svými blízkými nebo se stálým,
časem prověřeným okruhem kolegů. Je to tím, že potřebujete mít
v lidech kolem sebe naopak jistotu?
Je pravda, že základ lidí kolem sebe mám, ale tento tým se
vytvořil pomalu, tiše a sám od sebe, drží pohromadě díky
společným zkušenostem, zážitkům. Velká část této skupiny
vznikla při přípravě inscenace Nachové plachty a ti, kdo to
obrovské dobrodružství zažili a zvládli, s námi zůstali nebo
se k nám často vrací. Je to silné pouto. Podobně jako když jde
člověk s někým do hor nebo sjede divokou řeku – potkáte se za
třeba za několik let, a pořád cítíte něco společného. Ale
záleží také na tom, jaký projekt zrovna děláme, lidé
přicházejí a odcházejí. Je to dáno i způsobem života: trávíme
spolu týdny a měsíce ve společenství a v nepohodlí, což není
pro každého.
Baví vás organizační činnost i manuální práce, která je s
provozem vašeho divadla spojená?
Baví mě řídit kamion, stavět a bourat stan Obludária, vázat
loď... Všechna ta práce kolem pomáhá odreagovat se od tvůrčí
činnosti. Vymýšlet a zkoušet celé hodiny je samozřejmě v
divadle to nejnáročnější, pak je člověk vděčný za jakoukoli
jinou práci. Příprava na inscenaci v kamenném divadle je
krásná, ale už se vždycky těším na loď nebo Obludárium, až se
zase zaměstnám jako řidič kamionu, kulisák nebo třeba kuchař.
Ale jsem lenoch, takže dělat pouze manuální práci bych taky
nemohl.
Mirka Štípková, publicistka
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 16. 4. |
