|
|
 Max
Kašparů, psychiatr a pedagog
Vždyť tak snadné zdá se
„Do školství a do medicíny mohou mluvit všichni, protože každý
chodil do první třídy a každý měl chřipku.“ To jsou slova mého
primáře, který mne po promoci uváděl do tajů psychiatrie. To,
že se tento obor liší v řadě specifik od ostatních lékařských
oborů, především tím, že psychiatři nepoužívají k základnímu
vyšetření žádné laboratoře ani jiné přístroje nebo nástroje a
vycházejí jen z rozhovoru a pozorování, vede řadu laiků k
představě, že hledat původ duševních nemocí a určovat
psychiatrické diagnózy je velmi snadné. Nikdo asi nediskutuje
s neurologem o původu roztroušené sklerózy a nepře se s ním
ohledně stanovení její diagnózy, nikdo nepoučuje chirurga, jak
má postupovat při operaci, nebo očnímu lékaři neradí, jak má
hodnotit nález na očním pozadí.
Na psychiatrii je tomu zcela jinak. Nikoli sami nemocní, ale
hlavně jejich relativně zdravé příbuzenstvo ví o tomto
lékařském oboru úplně všechno. Z čeho má jejich dcera ty divné
stavy, kdo je způsobil, že to nejsou v žádném případě deprese,
ale nedostatek zinku a hořčíku v těle, protože to nedávno
psali v jedněch novinách. Proto bylo úplně zbytečné, že je
praktický lékař poslal s dcerou do psychiatrické ordinace, a
tím pádem ji označil za blázna. Pro celou rodinu je to ostuda.
Jestliže dědeček pracoval na dráze a babička byla učitelkou,
nemůže být vnučka duševně nemocná. To dá rozum. „My jí doma
uvaříme slepičí polévku, koupíme v lékárně přírodní preparát a
ze zádumčivé a sebevraždou vyhrožující dívky bude po pár dnech
radostné stvoření. V žádném případě do ní nebudeme cpát nějaké
to chemické svinstvo a na ten nápad, že by si měla lehnout na
psychiatrii, tak na ten, milý pane doktore, úplně zapomeňte.
Není to žádnej cvok a v ústavu by ji ještě zbláznili. Já znal
jednoho, ten tam byl a skončil z toho na důchodě...“
Po letech zkušeností, zvláště s příbuznými mých pacientů, jsem
došel k závěru, že poměrně často je příčinou zanedbané léčby,
nebo dokonce příčinou smrti klietů jejich „vzdělané, moudré,
zkušené a v psychiatrii se vyznající“ příbuzenstvo.
Samostatnou kapitolu tvoří v tomto smyslu rodiče „zlobivých“
dětí. Kam jinam s nimi jít, když v šestnácti letech přestanou
chodit do učení, začnou fetovat, lhát, toulat se, odmítají
pracovat a parazitují? Protože to nejsou ani trestné činy,
které by musela vyšetřovat policie, ani porušování školního
řádu, zaklepe maminka na dveře poradny dětského psychiatra.
Domnívá se, že lékař má v rukávu ukrytou kouzelnou radu, která
napraví šestnáct let výchovou nedotčeného mladíka. Kompletní
vyšetření vyloučí u dorostence všechny duševní nemoci a zbude
poslední diagnostický výsledek – nevychovanost. Sdělit tento
závěr mladíkově matce není jednoduché. Obratem ruky oponuje
větou: „Ale já ho nikdy nic špatného neučila...“ Pokaždé se mi
chce odpovědět: „Ovšem nic dobrého také ne.“
Když jsem se s tímto poznatkem svěřil svému příteli, který učí
na gymnáziu, zaptal se mne, zda jsem někdy nepobýval tajně u
nich ve škole, protože podobné přístupy rodičů k jejich
problematickým ratolestem znají i učitelé ve školách. Otec ví
velice dobře, jaké má jeho syn vynikající vlohy i sklony (v
každém případě po něm), a je právě chybou pedagogů, že to
ještě nepoznali. Matka ví, že syn je velmi slušný a pilný
student, ovšem kantoři si na něj zasedli, protože on toho ví
víc než oni, špatní kamarádi ho svedli na cestu toxikomana,
policie ho při vyšetřování prodeje drog neprávem obvinila a od
soudu se nedá čekat nic jiného než nespravedlivý rozsudek.
Na jedné straně je dobře, že všechny druhy našich škol chrlí
ze svých útrob každoročně kvanta vysoce vzdělaných a
erudovaných specialistů, na což můžeme být všichni patřičně
hrdi – a předpokládám, že také jsme. Bohužel se na druhé
straně z naší země vytratily moudrost a pokora. Je to s nimi
podobné jako s láskou. Na horách neraste, v poli ju nesejú.
Apatyka ji také nevede a k onomu „shůry dáno“ jsme už
zapomněli cestu. |
