|
|
 Mokré
dny
Už několik dní neustále leje jako z konve – nebo alepoň
pokrapuje, poprchává, případně mrholí. Déšť nemilosrdně bičuje
chodníky a buší do vysoké trávy před okny našeho bytu. Psi a
kočky jsou zalezlí, a co teprve bažanti a zajíci. Televizní
zpravodajci v pláštěnkách si předávají slovo a komentují
blížící se povodně, noviny ohromují čtenáře titulkem: Mraky a
déšť. Češi v depresi! Já také marně vzpomínám, kdy naposledy
takhle dlouho a intenzivně pršelo, a ocitám se až v dětství,
někdy v devětapadesátém, kdy nám tehdy propršely celé
prázdniny v Orlických horách nedaleko místa, které se případně
jmenuje Deštné.
Paměť člověka často zachraňuje, když na něj přichází chmura z
toho, co se děje. Samozřejmě, že všechno tu už asi bylo,
neblíží se žádný konec světa, jen prožíváme výjimečně mizerný
rok, alespoň co se týká počasí... A jinak to také není nic
moc, v parlamentu vítězí kuřácká lobby a sám pan premiér se
ostatně jmenuje Nečas.
V sobotu jsem měl mít koncert na zámku v Odlochovicích kousek
od Votic. Byla to napůl charita, takže člověk tam nemůže
zatelefonovat a říct, že mu není nejlíp a leží v posteli. Ti
dobří lidé by si o něm mysleli, že je náfuka, že je na peníze
a bůhvíco ještě. Oblékl jsem si tedy pláštěnku, naložil zvolna
nástroj do auta a vydal se nejdřív do nejbližšího nákupního
střediska pro něco k jídlu. Na parkovišti, které bývá skoro
prázdné, málem nebylo místo. Lidé se rozhodli, že si udělají
hezký víkend v supermarketu, něco nakoupí, nechají dětičky,
aby si pohrály v klecích s umělohmotnými kuželkami a balony,
když už se nedá jít na hřiště, a tak nějak si to užijí, jak se
dá... Rodinky se procházely po chodbách pod zářivkami a
vlastně ani nevypadaly, že by je ta čina venku nějak psychicky
deptala. Ostatně psycholog Cyril Höschl říká, že vliv počasí
na lidskou psychiku je sice nepochybný, jen to není dosud moc
dobře statisticky podchyceno. Tady v nákupním středisku bylo
prostě úplně normálně veselo.
Vyjel jsem po dálnici v prudkém lijáku, kvůli kalužím poslušně
omezoval rychlost a po hodině jízdy našel zmoklý hudební
festival Popenec. Každoročně se odehrává pod širým nebem,
tentokrát však v narychlo postavených stanech, kam sice trochu
kapalo, ale dobrou náladu to tam, jak se zdálo, nikomu
nekazilo. Zavládlo tam přátelské prostředí, lidé popíjeli
místní pivo, poslouchali jazzrockovou kapelu, která
vystupovala přede mnou, a podupávali nohama v rozmoklém
trávníku. Mně se taky hrálo hezky, pocit, že jsem měl raději
zůstat doma, zmizel, sotva jsem vylezl na miniaturní pódium.
Po hodině jsem znovu nasedl do auta a vydal se k domovu.
Silnice vedla krásnou uzounkou alejí, kam se na šířku vejde
jen jedno auto. Prý se jí tu říká alej gentlemanů – když
chcete projet, musíte si s protijedoucími vozidly dávat
přednost. K atmosféře toho festivalu se to hodilo, byla to
letos vpravdě gentlemanská akce...
Telefonoval jsem s kamarádkou a ta mi vyprávěla, jak šla v té
průtrži mračen doprovodit do školy svou dcerku.
„To je ale strašný počasí, co?“ zanadávala matka. A dcerka,
která má prý jinak většinou značně pesimistické myšlenky,
najednou pravila:
„To jo, maminko, ale zase je krásně čistý vzduch.“
Kdepak, nás žádný nečas nezlomí!
(Psáno den před povodní)
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
