|
|
Putování po ztracených místech
Záliba Čechů v cestování po rozhlednách, hradních věžích a
dalších výhledových místech – zdatnější turisté kvůli ní jistě
pokoří i řadu horských vrcholů, dobrodruhové zase minou místa
dobře známá a vrhnou se vstříc romantice těch ztracených – se
neomezuje jen na slunné měsíce. Je věhlasná, má svou tradici,
zřejmě k nám neodmyslitelně patří, možná jistým způsobem boří
mýtus o české přízemnosti, a proto si zaslouží naši pozornost.
I příležitostí k uspokojení prastaré touhy – vyšplhat se,
rozhlédnout se a uvidět labyrint lidského hemžení z výšky –
skýtá česká krajina mnoho. Dobrým průvodcem může být i kniha
Vladimíra Pohoreckého Rozhledny a ztracené hrady – 1. díl
Západ, která vyšla na přelomu dubna a května ve vydavatelství
Radioservis.
Rozhleden na českém území každoročně přibývá (mnohdy i díky
nadšeným soukromníkům, kteří objekt sami financují, aby jej
zpřístupnili veřejnosti, například Rozhledna U borovice u
Roprachtic). Některé historické objekty sice i nepovšimnuty
chátrají nebo padnou za oběť požárům či povětrnostním vlivům,
leč přesto nelze ani v nejmenším hovořit o „vymírání“ tohoto
svébytného architektonického druhu. V České republice se
nachází kolem tří set padesáti objektů, tím se jednoznačně
řadíme mezi země s největším počtem rozhleden. Stěžejním
obdobím jejich výstavby byla sedmdesátá a osmdesátá léta 19.
století. Atmosféra romantismu silně podporovala vznik těchto
magických staveb, které při svých putováních s radostí
navštěvovali četní milovníci přírody. Romantiku vystřídala
praktičnost, v období válek sloužily objekty jako stanoviště
pro odhad vzdálenosti blížícího se nepřítele. Řada rozhleden v
pohraničí své návštěvníky přivítala až po sametové revoluci,
neboť nahlížení za hranice našeho blahobytu nebylo v minulém
režimu žádoucí.
Kontroverzní stavby
Stejně jako se různí účel a doba vzniku rozhleden, podobně
rozmanité jsou i stavební materiály a architektonické slohy.
Vedle klasicky štíhlých, nad terén ztepile čnících kamenných,
dřevěných a kovových objektů najdeme i originálně pojaté
stavby (Poledník na Šumavě, Bílá hora u Kopřivnice, Rozhledna
na Stráži u České Lípy). V četných internetových diskusích
„rozhlednářů“ i přesto můžeme vyčíst postesk nad vyprchávající
mírou originality a estetiky nově vznikajících rozhleden. Na
druhé straně odvážné projekty, jejichž architekti hledají nové
cesty, jak objekt umístit do okolní přírody, vzbuzují podobné
vášně jako řada projektů v městské zástavbě. Kontroverze
vyvolávají i nové projekty financované Evropskou unií a mnohá
další dění kolem staveb, jež ovšem bezesporu patří k národnímu
bohatství a zaslouží naši aktivní pozornost.
Průvodce na cesty
Rozhledny a ztracené hrady – kniha, jejímž hlavním posláním je
inspirovat k objevným cestám nejen po rozhlednách, ale i k
hradním zříceninám či tajemným skalním útvarům, navazuje na
předchozí úspěšnou knižní edici Tipy na výlet po rozhlednách a
starých hradech, kterou vydával Radioservis od roku 2000 –
postupně v šesti dílech. Tentokrát je ovšem publikace
plánována jako dvoudílná (na první díl naváže pokračování s
podtitulem 2. díl – Východ). Zahrnuje některé výhledové stavby
a místa z předchozích publikací, o kterých ovšem podává řadu
nových informací. Navíc obsahuje přes čtyřicet nových
rozhleden a dalších objektů, na něž se v původních dílech
nedostalo, nebo byly vybudovány teprve nedávno. Česká
republika je v ní pomyslně rozdělena na kraje západní a
východní. Pro lepší přehlednost jsou objekty v publikaci
členěny abecedně v rámci příslušných krajů a okresů. Text je
doplněn atraktivní obrazovou dokumentací. Čtenáři se dozvědí,
kde se příslušný objekt nalézá, jak se k němu nejlépe dostanou
po turistických značkách od nejbližšího parkovacího místa či
železniční stanice, v jaké
 nadmořské
výšce se rozhledna či hrad vypíná a budou-li na konci odměněni
kromě krásného výhledu i něčím k zakousnutí. Autor nezapomíná
ani na stručné poznatky o konstrukčních zajímavostech té které
stavby. Zevrubně popisuje výhledy do kraje, které je možno
vychutnat za dobré viditelnosti, v mnoha případech i s
rozhledem za hranice k našim nejbližším sousedům.
Genius loci
Kořením textu jsou historická fakta i pověsti spojené s
místem, které dávají vyniknout zavátému geniu loci. Budeme-li
se například toulat po Ústeckém kraji, můžeme na strmé
čedičové skále navštívit zříceninu hradu Vrabinec, kde se prý,
jak podmanivě podotýká autor, „občas zjevuje přízrak
pohanského šlechtice s hejnem havranů. Vyvarujme se ho však
spatřit, protože pak by nám mohla hrozit i smrt. Také tady má
v období Vánoc až do Tří králů v okolí bloudit Bílá paní. Kam
šlápne, tam se prý ve sněhu objeví růžové květy.“ Na nespočtu
jiných míst zase čekají bájné poklady, které se objevují
jediný den v roce, leč bývají přísně střeženy, a proto se
ještě nikomu nepodařilo si jejich bohatství osvojit a těžit z
něj. A není pro ně radno příliš pokoušet vrtkavé štěstí. A
pakliže by se některý čtenář na počátku domníval, že spící
vojsko, které nás v dobách nejhorších svědomitě ochrání, dlí
jen a pouze pod vrcholem Blaníku, mýlil by se velice, neboť
podobných kopců a připravených vojsk je u nás více. Což je
dobře, co kdyby na to jednou blaničtí braši sami nestačili?
Anna Novotná, publicistka |
