|
|
 Pavla
Jazairiová, spisovatelka a novinářka
Když se řekne vaše jméno, ozve se „zahraniční zpravodajka“. A
přitom v posledních dvou vašich knihách se poměrně významně
objevují témata domácí. Co vás k tomu přimělo?
Vědomí, že svět je jen jeden. Moje poslední knížka se tak i
jmenuje: Jediný svět. Jsem ráda, že se mi do ní poskládaly
oblasti na druhé straně zeměkoule i pár desítek kilometrů od
Prahy. Je tam Indie, která prodělává obrovské změny, je tam
Zimbabwe, jedna z nejbohatších zemí světa, a přitom závislá na
zahraniční potravinové pomoci. Je tam i Frýdlantsko, území
nikoho, opuštěné Němci a obydlené lidmi bez kořenů. Je tam
Mali a Sýrie, ve kterých vše, co se tam děje, souvisí s
působením al-Káidy. Ale o tom se u nás nemluví. My se zabýváme
víceméně jenom svými vlastními skandály, vlastní politikou, a
unikají nám souvislosti, bez nichž ale jsme slepí.
Kraj, kde nyní žijete, Frýdlantsko, je na
česko-polsko-německém pomezí. Je vykořeněný, „vyloučený“,
zbavený své identity, novou stále hledá. Mám pocit, že právě
hledání identity je jedním z témat, která vás zajímají a
kterým se dlouhodobě věnujete.
To je velmi zajímavé téma, aspoň pro mě. Mám ale dojem, že
mnozí lidé nemají čas o takových věcech uvažovat. My často
vlastně nevíme, kde jsou naše hodnoty, na co je třeba klást v
životě důraz, na co je třeba navazovat... Myslím, že hledat
odpovědi na tyto otázky je v zájmu každého člověka, jejich
vyřešení je pro nás stejně podstatné jako vědomí, že rodina je
základ státu.
Jaká je budoucnost kraje, kde žijete?
Výborná. Jsem o tom přesvědčená. Lidé tam mají velmi těžký
život, je tam obrovská nezaměstanost, hlavně u starších
přežívá stále ještě důvěra, že za ně někdo všechno vyřeší, ale
u těch mladších lidí je jasně vidět, jak začínají chápat, že
se musí snažit sami. Možná jim pomáhá právě to, že pocházejí z
tak tvrdých podmínek. Řada lidí už začíná dokonce chápat i to,
že řešením nemusí být odchod z vesnice do města, ale že je
naopak nutné, aby práce přišla za nimi. Z Frýdlantska se tak
například znovu stává pastevecký kraj, ovce jsou vidět
prakticky všude. A ještě jeden příklad: při opravách svého
domu jsem se seznámila s mladým chlapíkem, který se zabývá
dřevinami, zahradou – pokácí strom, zasadí nový, zreguluje
potok, postaví plot... Jednoduše řečeno dělá práce, které jsou
na venkově nezbytné, ale na které si spousta lidí netroufá. A
dělá to citlivě, krásně. Zatím si moc nevydělává, ale žije z
toho. Zkrátka – lidé začínají hledat nová východiska tam, kde
žijí. Já věřím v sílu života, věřím, že zem, krajina, mládí,
to vše půjde dopředu.
Čtenář vašich knížek si musí všimnout toho, že od popisnosti,
novinařiny v pravém slova smyslu směřujete stále více k
přesahu, k otázkám, tedy k tomu, co má v popisu práce prozaik.
Ostatně vaše nedávná knížka povídek Podél cest tento vývoj
jasně potvrdila. Co je příčinou tohoto vývoje?
Myslím, že člověk, který ví, jak to je, je člověk, který neví
vůbec nic. To je jedna věc. A další: Já nechci zavrhovat
knížky, které jsem dosud napsala, nechci zavrhovat cestopis
jako takový. Vždycky mi ale vadila cestopisná lineární
faktografická, popisná poloha. Ani to myslím není moc zajímavé
ke čtení. Zajímavější než popis cesty jsou její souvislosti.
Takže prozaická práce vám umožňuje dostat se k tomu, co jste
jako novinářka nemohla sdělit...
Lépe řečeno: mohla, ale neuměla. Já prostě hledám způsob, jak
sdělit to, co považuji za důležité. Jestli to bude v žánru
povídky nebo cestopisu, je pro mě druhotné. Jsou lidé, kteří
mě upozorňují, že je třeba dodržovat literární pravidla, ctít
žánry, a jistě mají pravdu. Na to jimi mohu říci jen to, že
stále hledám. Čtu například kanadskou autorku Alici Munro.
Díky jejím povídkám jsem se seznámila s Kanadou, mám
představu, jak vypadá, jací tam žijí lidé, jak to tam funguje,
jak se to tam vyvíjelo. Podobně – kdo chce poznat Ameriku, ať
čte Updika.
A co pozná ten, kdo bude číst vás?
Pozná chaos dnešní doby. Možná se něco víc dozví o
globalizaci, o tom, co přináší a co bere. Kdybych měla
vypočítávat své přednosti, snad bych si troufla říci, že jsem
toho hodně viděla. Ne že bych mohla analyzovat a srovnávat,
ale mohu o tom podat svěděctví. V tom asi bude můj přínos, to,
co lidi na mně zajímá. A pokud jde o můj krok od reportáží k
povídkám – ten jsem mohla udělat jen díky lidem, kteří mi
pomohli: spousta lidí má originální myšlenky, umí je i zapsat,
ale nemají nikoho, kdo by jejich textům pomohl dát knižní
podobu a vydal je.
Mimochodem, čtenáři proměnu Pavly Jazairiové-novinářky v
autorku beletrie přivítali, o čemž svědčí fakt, že vaše
povídky byly rychle vyprodané. Neláká vás to zkusit větší
prozaický tvar?
To bych neuměla. To už chce velice promyšlený příběh,
konstrukci. Budu se dál pokoušet pokračovat v povídkách. Jenže
i to je skutečně těžké, vyžaduje to perfektně rozumět příběhu,
umět ho postavit... Dokud jsem s tím nezačala, ani jsem
nevěděla, že je to tak těžké.
Dobrá, a co například vzpomínková knížka?
Já miluju číst si paměti. Ono to také přísluší k mému věku.
Ale když jsem zkusila začít psát své vlastní vzpomínky,
zjistila jsem, že mě to vůbec nebaví. Spíš bych na to šla přes
menší, kratší útvary, jakési průhledy do vlastních vzpomínek.
Například: mě do značné míry vychovávala moje teta,
Angličanka, která si vzala Čecha a do naší země přijela z
Ameriky za vrcholného stalinismu. Musela se sžít s prostředím,
které pro ni bylo nesrozumitelné, a navíc měla na krku mě a
mého bratra. Nedávno, krátce před její smrtí, jsem se za ní
vypravila. Byla velmi unavená, ale když jsem jí připomněla pár
vzpomínek, ožila a dvě hodiny jsme si povídaly. Byly to
důležité věci, týkající se jejího i mého života. Chtěla bych o
tom napsat, ale jak to uchopit?
Nedávná televizní Třináctá komnata vás představila tak, jak
vás dosud znal jen málokdo: jako člověka, který si musel v
životě všechno „odpracovat“, včetně vztahu k jazyku, kterým
budete mluvit se svými dětmi, k zemi, kterou budete považovat
za vlast. To jistě formuje způsob, jakým vnímáte svět a také
jak píšete...
Je to moje výhoda. Ony špatné okolnosti vždycky přinášejí
vedle ztrát také zisky. Josef Sudek říkal v souvislosti se
svým fotografováním, že to špatné je nějakým způsobem
zajímavější než to úhledné. Proto nás asi baví detektivky,
baví nás temné stránky v lidech, ale na druhou stranu chceme,
aby to končilo dobře.
Ve vašich knížkách ale všechno nekončí dobře.
Mě taky baví nejasné, zamlžené stránky lidských osudů. Je
zajímavé poukázat na to, jak se lidé chovají, podle čeho se
rozhodují, komu a čemu důvěřují. Když takové věci čtu, hodně
mě to zajímá. Proto o nich i ráda píšu.
Milan Pokorný
Foto Jiří Hůla
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 11. 6. |
