|
|
 Zločiny
a pomsty
Čas „tlustých románů“ je už dávno pryč, a přesto se „těžká
spisba“ Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové stala bestsellerem.
Při všech jeho nesporných vypravěčských kvalitách – jak je to
možné?
Z hlediska sociální psychologie si při vysvětlování můžeme
pomoci komparativní otázkou: Jak to, že jsou dnes velice
populární sáhodlouhé, někdy až nekonečné televizní seriály?
Vždyť co jiného je – z hlediska makrostruktury díla – seriál
než „naporcovaný román“? Čtyři sta padesát stran si může
čtenář libovolně rozdělit a vnímání částí libovolně
rytmizovat. Rozhlasovou četbu rozdělí a zrytmizuje
elektronické periodikum samo. Je tu ale též fonografie na
nosičích: poslech nahrávky si může čtenář rozdělit po svém,
časové naplánování může měnit dokonce v průběhu vnímání jedné
z částí. Četba, režírovaná Jitkou Škápíkovou, má čtyřicet
jedna částí, průměrně dvacetiminutových. Hospodyňce, která by
si nachystala kupříkladu ke každé přípravě večeře jednu, by to
vystačilo na půldruhého měsíce. Vydavatelem mp3 s četbou
Žítkovských bohyň je ADK Prague (Radioservis má nosiče pouze v
distribuci).
Kolektivní titulní hrdina, žítkovské bohyně, byly v reálu
vědmy, zaříkávačky a bylinkářky na moravsko-slovenském pomezí,
v oblasti Bílých Karpat. Po staletí pronásledované všemi
režimy přežily čarodějnické procesy i obě světové války,
zlikvidovala je až komunistická totalita.
Podklady pro knihu byly zřejmě výsledkem důkladné rešerše, a
byť jsou dokumenty v ní fikce, mají reálný základ. Některé
osoby skutečně existovaly a u některých byla pouze změněna
jména. Vlastní syžet je ovšem nesmírně složitý, postav je
nezapamatovatelné množství a jejich vzájemné příbuzenské
vztahy jakbysmet. Nic to ale nevadí, protože osoba vypravěčky
Dory Idesové nás s vědeckou akribií – je to etnoložka –
provádí komplikovaným terénem příběhu a každou nit dokáže
znovu navázat, dokud není – obvykle přirozenou nebo násilnou
smrtí postavy – ukončena. Těch smrtí je hodně. Žánrově jde
totiž mimo jiné o krimi, ovšem s mnoha detektivními prvky,
protože jenom někdy pachatele známe už od počátku; jindy po
něm vypravěčka teprve pátrá, přičemž její výzkum, týkající se
konkrétních postav, jde až do 19. století, ten obecný,
etnologický, dokonce až před Bílou horu.
Proto si myslím, že nijak nepřeháním, tvrdím-li, že jde mimo
jiné o jeden z nejlepších českých historických románů,
srovnatelný s Neffovými Sňatky z rozumu, Hrabalovým Obsluhoval
jsem anglického krále, Škvoreckého Nevěstou z Texasu a
koneckonců i s Inženýrem lidských duší či Hájíčkovým Selským
barokem. Tradiční historický román dnes do značné míry suplují
deníky a memoáry. A právě román Tučkové formálně kombinuje
fiktivní pamětí zavražděné a fiktivní literaturu faktu.
Vlastní vyprávění načetla sugestivně původně ostravská hvězda
Tereza Bebarová během mateřské dovolené. S její mladou
etnoložkou se rychle emocionálně ztotožníme, protože jakkoli
má pátrání vědecky objektivní charakter, je v něm přítomen i
subjektivně pozitivní záměr, kterému nelze nedržet palce.
Vedle epických pasáží se Bebarová „převtěluje“ i do všech
ženských postav – není jich málo. Texty archivních dokumentů
čte úředním tónem Miroslav Táborský. Nejčastěji jsou autory
různých hlášení a protokolů členové SS nebo StB; Táborský jim
dodává věrohodně fanatickou dikci mužů skálopevně
přesvědčených o správnosti svého konání.
Vypravěčka v epilogu končí: „Padla na mne nepopsatelná tíseň.“
Na mne v tu chvíli také. Ulehčovalo mi ji ale nejenom vědomí,
že už mám těch dvanáct hodin a třicet minut za sebou, ale
především naděje, že režimy, které po mnohasetleté živé
tradici dokázaly konečně zlikvidovat žítkovské bohyně, už v
této zemi nikdy nepovládnou.
Petr Pavlovský, publicista |
