|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Za mizejícím světem do Poezie
V jazykově dobře vybavené dramaturgyni Evě Nachmilnerové
získal Český rozhlas Vltava osobu, která umí přivést do
českého dokumentárního kontextu zahraniční pořady špičkové
úrovně. Na říjnové Prix Europe 2012 v Berlíně jsem poprvé
slyšela feature dánského básníka a rozhlasového dokumentaristy
Pejka Malinovského, oceněný zvláštní cenou poroty. Za půl roku
se vysílá u nás v české verzi. Vynikající!
Čtyřicátník Malinovski se svým zaměřením blíží tomu, co
slýcháme například z produkce rakouské stanice ORF v díle
Alfréda Kocha: impresivní, zvukově bohaté procházky opřené o
autorské zkoumání nějakého fenoménu. V tomto případě jde o
malou texaskou vesnici Poetry, kterou čeština správně – i když
zdaleka ne tak zvukomalebně – překládá jako Poezie. Dohromady
jde o pár domů, statek s dobytkem, jeden obchůdek a
baptistický kostel. V Poezii jde o atmosféru pomalu
postupujícího zániku, smutek nad nenávratně mizejícím světem
stále více svíraném silnicemi, železnicí a rozrůstajícím se
vedlejším městem. Spolu s reportážním zpřítomněním
starousedlíků, dětí, krajiny a zvířat si Pejk klade průběžně
otázku: Co je poezie? Ovšem mohla by být napsána i takto: Co
je Poezie? V permanentně znějící jemné zvukové stopě dává
odpověď samotná kompozice dokumentu – poezie je ve stálém
kontaktu starého a nového, ve vzpomínce na dávné obyvatele
Ameriky i v přívětivém vztahu k nově příchozím, v modlitbě u
společného jídla, v samotném faktu přijetí. Autor však
nepodléhá sentimentu místních a ptá se i na problematičtější
věci, třeba na stále narůstající počet plotů mezi sousedy,
jinak si však udržuje spíše zvídavý odstup a mírně
intelektuální distanc, to aby nezapomněl na své druhé téma –
hledání smyslu poezie. Bývá mi to někdy podezřelé, tohle
městské dotýkání se zanikajících venkovských světů, to velké
civilizační „ach“ za starými honci krav. Ale Pejk ta básnická
rozjímání v dešti drží v rozumných mezích a neexhibuje své
básnické ego na úkor zvoleného tématu.
Sluší se zmínit českou verzi tohoto feature, jehož anglický
originál slyšíme po celou dobu ve velmi dobře zvukově vyvážené
hladině vůči překladu. Eva Nachmilnerová – zde i v roli
režisérky – umí pohlídat timing nástupu slova. Slyšíme tak
například celou atmosféru vstupu reportéra do stájí, úvodní
anglická slova včetně silného nářečí a v překladu pak stačí
dvě věty, abychom pochopili, že se chlapi přívítali a prohlíží
si farmu. Podařilo se také vystihnout anglické nářečí s
využitím obecné češtiny ve středočeském dialektu (viděj,
vařej, tejden, v takovýhle malý obci, jako je Poezie).
Vzhledem k množství respondentů v originálním zvuku bylo
dobrým řešením české role povětšinou zdvojit – z kontextu vždy
dobře chápeme, kdo právě mluví. Spíše technicky a po smyslu
vyřešila režie i delší úsek, kde jeden přes druhého mluví děti
– part svěřila jediné herečce, která hlučnou scénu tlumočí
přehledně a jasně. Výhodou bylo i využití neherců, ti jsou v
překladových pasážích stejní „naturščici“ jako obyčejní lidé z
americké vesnice. Český překlad a jeho realizace je tak plně
ve službě originálu, nic mu neubírá ani nepřidává, což je
nakonec vlastně největší umění.
Ano, mám velkou radost. Jen tehdy, když si nebudeme krásné
pořady ze světa „syslit“ v redakčních policích a pustíme je do
českého éteru, můžeme k rozhlasovému dokumentu a feature
přitáhnout pozornost nových posluchačů. Mimochodem a pro
inspiraci nové stanici Junior – vynikající rozhlasové
dokumenty točí ve Skandinávii i desetileté děti. |
