|
|
 Jakub
Kamberský, publicista
K letním pořadům na Dvojce a Vltavě
Přiznám se, že čas léta mám rád nejen kvůli krásnému počasí,
které skýtá řadu příjemných zážitků, ale i kvůli rozhlasu,
jenž do určité míry na dva měsíce vybočí z běžného schématu,
aby si pro posluchače připravil všemožná překvapení. Text
píšu teprve v půli července, ale i tak bych si dovolil
kriticky nahlédnout do letních schémat Dvojky a Vltavy. Při
zběžném procházení programu musím konstatovat, že to letos s
úrovní letní nabídky není tak špatné, i když jisté subjektivní
výhrady se vždycky najdou.
Začnu Dvojkou. Oceňuji zejména ponor do hlubin rozhlasového
archivu v oblasti četeb, her a pohádek pro děti. Člověk si s
chutí vyslechne dlouho, či vůbec neslyšené skvosty typu
Pohádky o staré tramvaji v interpretaci Vlastimila Brodského
(Hajaja) či v totožném podání Naschválníčky Františka Nepila
(Rádio Junior). Potěšily i dvě sci-fi hry Ondřeje Neffa, řadu
let nevysílané Zvíře z hvězd a i po čase neoposlouchaná, vždy
napínavá a tentokrát z časových důvodů neprokrácená Velká
solární (opět Neff). V tomto ohledu zažívám vyloženě hody.
Horší je to už u nedělní večerní řady rozhlasových her,
tentokrát k 90. výročí rozhlasu. Po klenotu Dykova Krysaře ve
výtečné režii Josefa Henkeho jsem čekal další perly. Nic proti
Figarovu rozvodu, ale že by se jednalo o stěžejní výroční hru?
Dramaturgie se mi zdá takříkajíc nahodilá. Co se zábavy týče,
i zde pociťuji po prvním nadšení z reprízy archivního
Nostalgického muzea s Miroslavem Horníčkem jisté rozčarování z
repríz nedávno odvysílaných pořadů. Nic bych proti tomu
nenamítal, kdyby o všedním poledni zůstaly Letní úsměvy z
rozhlasového archivu, na které si posluchač po dvě předchozí
léta už zvykl. Škoda. Snad i u oblíbeného Rozhraní Tomáše
Černého bych čekal více překvapení z hlubin archivu. Werichovy
Italské prázdniny či výběr ze seriálu Jak se máte, Vondrovi
nebo cestovatelské četby v předchozích letech potěšily. Na
druhou stranu nelze z archivů vytahovat lahůdky donekonečna.
Přes určité výhrady musím ocenit Černého propracovanou
dramaturgii celého cyklu.
Po loňských nářcích nad chudobou všednodenních odpolední jsem
potěšen, že Vltava na úterky zařadila reprízu cyklu Brněnská
slyšení (1990), který přináší poetické portréty významných
osobností, jež prošly literárně-dramatickou redakcí brněnského
rozhlasu. Díly věnované Janu Skácelovi a Oldřichu Mikuláškovi
doslova pohladily po duši i po uších. Kvituji s povděkem i
erudovaný cyklus Milana Uhdeho Objevy pozdního čtenáře, který
jednak poučí, ale zároveň je oživen ukázkami z knih v Uhdeho
nenapodobitelné interpretaci. S určitými rozpaky však vnímám
cyklus Zlatá éra rádia, v níž vynikající hudební publicista
Petr Dorůžka mapuje světové mezníky rozhlasu. Postrádám časové
vymezení tzv. zlaté éry. Sem tam zazní něco z rozhlasových
archivů, sem tam zazní nějaký příběh, kdy rozhlas ovlivňoval
hudební vývoj, ale vedle toho slyšíme řadu současných snímků a
informací, které jen zdánlivě, či vůbec se zlatou érou rádia
nesouvisejí. Kupříkladu v připomínce brněnského rozhlasu
slyšíme první nahrávku Ivy Bittové, abychom se pak dověděli,
že nedávno vydala dvě alba, z nichž následně zazní ukázky. Ať
se snažím sebevíc, souvislosti mi unikají a zlatou éru vnímám
spíš jako záminku. Každopádně Petrovi Dorůžkovi nelze upřít
fantastický rozhled v tzv. worldmusic.
Přes jisté výhrady ovšem mohu s klidem říci, že si Český
rozhlas i v létě udržuje vysokou úroveň. |
