|
|
 Veronika
Kubařová, herečka
Působíte jako živel. Byla jste taková i v dětství?
Jako dítě jsem asi byla trochu divoká. Snad právě proto mě
rodiče posílali do spousty kroužků, abych vybila energii,
takže jsem vždycky po škole běžela buď na dramatický kroužek,
nebo na klavír, hudební nauku, keramiku, sportovní hry. Nějak
se předvádět jsem zřejmě toužila už v dětství. Vymyslela jsem
si třeba svůj „rozhlasový pořad“. Natočila jsem se sestrou
magnetofonovou kazetu pro děti, kde jsem něco předčítala a
dělala rozhovory s hosty, což byly moje kamarádky. Ta kazeta
se jmenovala Smíšek a možná bych ji ještě někde našla.
Věnoval se někdo z rodiny divadlu?
Babička s dědou hráli v loutkovém divadélku v Kutné hoře, to
jsem ale nezažila. Moje máma vystudovala loutkařinu a hrála s
amatéry v Rakovnickém loutkovém divadle. Odmalička jsem tam
chodila na sobotní představení, doslova jsem vyrůstala mezi
loutkami. Navíc jsem se ve čtrnácti stala členkou amatérského
divadla v Rakovníku, takže jsem si zažila, jaké to je sama si
nosit kulisy, kostýmy, zkrátka být u vzniku představení od
samého prvopočátku.
Jaká byla vaše cesta ke studiu herectví?
Pro mé okolí, ale i pro mě samotnou bylo mé rozhodnutí velkým
překvapením. Dlouho jsem totiž netušila, že je vůbec možné
herectví studovat, že na to existují nějaké školy, a už vůbec
jsem si neuměla představit, že bych se já, holka z Rakovníka,
mohla dostat do Prahy na konzervatoř.
Byla jste tedy vržena do víru velkoměsta. Co to s
patnáctiletou holkou z Rakovníka udělalo?
Zprvu to byl šok. Nepatřila jsem k lidem, kteří jsou úplně
samostatní. Představa, že budu celý týden sama, byla pro mě
dost děsivá. Ani cestování po Praze pro mě nebylo zpočátku
jednoduché. Unikal mi systém pražské dopravy, žila jsem v
naivní představě, že trojka jezdí ve tři a sedmnáctka v
sedmnáct hodin.
Jaké byly vaše první profesionální herecké zkušenosti?
Když mi bylo patnáct, vzala mě babička na konkurz do
televizního seriálu Josef a Li, který jsem sice udělala, jenže
zároveň jsem už byla přijata na konzervatoř, kde studenti
prvního ročníku měli zakázáno v čemkoli účinkovat. První
divadelní zkušenost byla v divadélku Viola, kde mě režisér
Pecha obsadil společně s Naďou Konvalinkovou a Pavlem Trojanem
do pásma Dobře, pane Guthe.
Ve studentských dobách jste kromě Violy začala hrát u Jiřího
Suchého v Semaforu, to se jen tak někomu nepoštěstí. Jak došlo
ke spolupráci s touto legendou?
Jiří Suchý se přišel podívat na premiéru našeho absolventského
představení, jimž byla právě jeho Kytice. Zřejmě jsem ho
zaujala, proto mi byla prostřednictvím jeho „vyslance“,
semaforské duše Vladimíra Hrabánka, nabídnuta role Dorničky v
Kytici, připravované k padesátému výročí Semaforu. Byla to pro
mě samozřejmě obrovská čest. Zároveň mi však ve stejné době
přišla nabídka na stálé angažmá od ředitele Skřípka z
Městského divadla v Mladé Boleslavi. Přesto jsem v Semaforu
nazkoušela Suchého obnovenou hru Sekta. Jiří Suchý mi řekl, že
mě ta Boleslav Semaforu takříkajíc „vyfoukla“. Já se totiž
rozhodla pro stálé angažmá na oblasti, protože jsem se chtěla
učit na různorodých rolích. Po čase se byl pan Suchý podívat
na Fausta a Markétku, kde jsem hrála hlavní roli, a sdělil mi,
že jsem udělala dobře, když jsem mladoboleslavské angažmá
přijala, protože vidí, jaký význam pro mě činoherectví má.
Jak vzpomínáte na angažmá v Mladé Boleslavi?
Zpětně ho vnímám jako největší štěstí, které mě v profesním
životě potkalo. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla skoro v
jakési divadelní rodině, kde mají herci šanci hrát to, co je
baví. Navíc jsem tam dostala krásné role. Nejvíc mi asi uvízla
Markétka v představení, které už jsem zmínila. Významnou byla
pro mě i první nazkoušená role v Maupassantově Miláčkovi –
kurtizána, což mi dělalo zpočátku problémy, ale zase jsem
získala náklonnost ostatních členů souboru. Ráda vzpomínám na
Romea a Julii, kde jsem představovala Julii, a také na Sen
noci svatojánské v režii Jana Kačera, který mi přidělil roli
Hermie.
Role Markétky v Mladé Boleslavi vám vynesla nominaci na Thálii
a posléze i přestup do Městských divadel pražských, kde od
roku 2011 působíte. Jak těžké bylo opustit scénu s takřka
rodinným zázemím?
Neměla jsem jediný důvod, proč Boleslav opouštět. Bála jsem
se, že jinde už nezažiju takovou atmosféru, jaká panovala zde.
Všichni mi ale říkali, směřuj dál, a když máš tu možnost, jdi
do Prahy. Nakonec i tady jsem narazila na dobrou divadelní
partu.
Městská divadla pražská vám už také dala pěknou řádku
rozmanitých příležitostí...
Velkou výzvou je pro mě postava psychicky labilní Catherine ve
hře Důkaz. Tahle role je náročná nejen tím, že celou dobu
neslezu z jeviště, ale navíc jsem poprvé vytvořila postavu,
která mi je svou náturou výrazně vzdálená. Právě tady jsem se
herecky potkala s kolegou Martinem Písaříkem, s nímž se
shoduji v pracovních otázkách i v lidských postojích. Také
bych ráda zmínila hudební představení Bedřich Smetana Greatest
hits, v němž Ivan Hlas přepracoval Smetanovy operní árie do
moderního hávu. Pro nás činoherce je výzvou zpívat náročné
operní árie, navíc máme možnost si na divadle užít hru na
divadlo, což je pro nás obrovský relax a velká radost.
Zatím poslední divadelní zkušeností je setkání s ruskou
klasikou.
V Divadle ABC jsem nastudovala Mášu v Turgeněvově Rváči,
zároveň hostuji v Dejvickém divadle v roli Niny v Čechovově
Rackovi po boku dalšího velkého jména hereckého světa Ivana
Trojana. Asi jsem trochu patetik, emoce buď hodně nahoře, nebo
dole, nic mezi tím. Navíc mám ráda velké a silné příběhy.
Emoční rozpory, barevné a syté postavy mě na divadle baví.
Tohle všechno v ruských hrách je.
S Ivanem Trojanem jste se setkali i při natáčení
televizního filmu Juraje Herze Dívka a kouzelník.
Jsem ráda, že to zmiňujete, protože televizní inscenace stejně
jako ty rozhlasové mají často smůlu, že jednou proletí éterem
a jsou pryč, často neprávem zapomenuté. Tahle práce pro mě
představovala úroveň srovnatelnou s celovečerním filmem, už
jen pro setkání s Ivanem Trojanem, režisérem Jurajem Herzem či
kameramanem Macháněm. Prostě stará dobrá škola a pro mě velká
čest s těmito pány spolupracovat.
Jakub Kamberský, publicista
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 30. 7.
|
