|
|
 Jakpak
je dnes u nás doma
Média žijí efemérní politickou situací v naší zemičce. Sleduju
to panoptikum s jistou ošklivostí, asi jako turista z jiného
kulturního okruhu kohoutí zápasy. Je kolem nich spousta křiku,
agresivity, lítá peří, ve hře jsou prachy, je to nechutná
podívaná. A když je po všem, orvaní kohouti jsou staženi ze
hry, dostanou za odměnu dobré zobání a nastoupí další drůbež.
I kdybych chtěla, nemůžu o zákonitostech a cynismu kohoutích
zápasů přemýšlet, trápit se nad nimi, hlavu mi naplňuje práce,
dokončuju po dvou letech román, na němž mi záleží. Hrdinka v
něm říká: Je třeba něco udělat ze svého života. Za všech
okolností. A v jejím příběhu lze vysledovat, že je to tvrdý
zápas, především se sebou, niternější, důležitější a
smysluplnější, než jsou vnější děje. Román je také o tom, že
každá doba v nás podporuje, vyvolává na světlo jiné
vlastnosti, většinou ty, které se jí víc hodí k potvrzení
hodnot či pseudohodnot, které sama deklaruje nebo jsou v ní
skryté jako nůž v kapse. Děje, které hrdinku formují, a někdy
deformují, probíhají v knížce s názvem Proměny asi dva roky
před sametovým listopadem a pár let po něm. Proměňuje se
hrdinka, dramaticky se mění lidské osudy, míra svobody a
atmosféra. Ale dravci dál zůstávají predátory, paraziti se
přisáli k novým penězovodům, zatímco mnozí si s novými poměry
nevědí rady. Dějí se křivdy, chystají se monstrózní zlodějny,
líčí se pasti na hejly. Mám ráda příběhy o outsiderech, kteří
se nakonec dostali k svému a zvítězili nad přesilou.
Jsem za dva roky přemýšlení, vymýšlení a psaní už utumlovaná,
takže jsem román Proměny odevzdala redaktorce a vyjela se svým
mužem do hor, s nadějí i obavami, že mě ten můj horal prožene
horem dolem a já pozapomenu na poctivou Anetu uzamčenou v
rukopise a román nechám uležet jako zvěřinu. Vydržela jsem
výstup na Sněžku, a hlavně drsný sestup z ní přes Obří důl,
olověné nohy protestovaly – už ani krok. Ale prý další den
dáme odpočinkových nějakých mizerných patnáct kiláčků, culí se
můj horal, a já půjdu, neboť v Praze věčně vysedávám u psacího
stolu a tady jsou široké a daleké obzory, oči si libují v
zeleni, plíce jásají, srdce radostně svírá a povoluje
svalnatou pěstičku, no a ubohé nohy? Prý v nich jen probíhají
anaerobní procesy a koluje v nich kyselina mléčná, která se
brzy odbourá, poučil mě můj biolog a mávl rukou nad tím, že po
túře pár schodů v penzionu slézám jako horolezec poslední
metry Mount Everestu.
Těsně před odjezdem do Pece pod Sněžkou jsem v příloze mailu
rozeslala několika kamarádům ty moje Proměny a přicházejí mi
elektronicky první ohlasy. Dobře se to čte, hlásí kamarád
skeptik. Hmmm… Dobře se čte leccos. A pak přijde od jiného
bystrého přítele věta, kterou vyhlížím, o které sním: Je to
tvůj nejlepší román. Jásám, vrním, naliju si na oslavu kapku
vína. Skutečný odborník na příběhy malinko vyčítá, první půlka
se mu zdá lepší než druhá. Do pomyslné poroty vstupuje můj
horal, román jsem si stáhla do čtečky a on jej po večerech v
rodných Krkonoších čte jako soudce trestní spis. Jeho rady a
připomínky, které servíruje s cholerickým akcentem, jsou hořké
a užitečné jako lektvar z léčivek. Bráním své dítě, hádáme se,
třísky lítají, srdce buší. V lecčem má pravdu, v něčem je
vedle jako ta horská jedle.
Krkonošské lesy jsou čisté, voňavé, zdravé, horské louky září
jestřábníkem oranžovým, teplý vánek čeří stovky rdesna hadího
kořene s válečky plnými lila květů, cesty lemují zvonky
broskvolisté i klubkaté, vzácné vstavače, u vody čekají na
kořist masožravé rosnatky, vzduch je silné voňavé víno. Jen
samotná Sněžka mi nedělá dobře. Kopec, po jehož úbočí se sune
nekonečný had turistů, od důchodců až po ubrečená mimina
nesená na zádech. Na nejvyšší hoře vlasti je lidu jako na
tržišti. Hledíme z rozhledny, zrak bloudí po kopcích, konejší
ho zeleň, daleko je Praha, v níž neúnavně probíhají kohoutí
zápasy.
|
