|
|
 Co Dumase ani nenapadlo: d'Artagnan má dceru!
Filmaři si k Dumasovým Třem mušketýrům (a zejména ke čtvrtému
z nich, d'Artagnanovi) rádi přimýšlejí další postavy a
události, nad nimiž by slavný romanopisec jen kroutil hlavou.
Abel Gance doplnil jiného gaskoňského hrdinu, Cyrana, Bertrand
Tavernier zase nejslavnějšího z mušketýrů obdařil dcerou,
podnikavou a odvážnou stejně jako tatíček.
Snímek D'Artagnanova dcera (1994), který v pátek 16. srpna ve
22.05 uvádí ČT1, vychází z osvědčeného receptu: mísí
dobrodružství i humor. Jenže styl, který výtečně zvládl
Richard Lester v památných Třech mušketýrech, se ukázal být
poněkud vzdálen Bertrandu Tavernierovi, jehož známe ze zcela
jiných pohledů – jako mistra precizních psychologických
miniatur. Proto také výprava do odlišných žánrových luhů
nabývá zcela odlišné podoby.
Tavernier opět spolupracoval se svým osvědčeným hercem
Philippem Noiretem, jemuž svěřil postavu zestárlého, unaveného
a skeptického d'Artagnana. Ostatně pro Noireta je to již druhé
setkání s tematikou tří mušketýrů – v Lesterově Návratu tří
mušketýrů sehrál intrikujícího kardinála Mazarina. V roli
d'Artagnanovy dcery si zařádila Sophie Marceauová, před
čtvrtstoletím jedna z nejsvítivějších hvězd francouzské
kinematografie.
Zde prokázala, že jí vyhovuje i akční poloha, byť u její
klášterní chovanky Eloise, která přijela za otcem, aby jej
přesvědčila, že je opět potřeba pozvednout meč proti padouchům
neštítícím se ani vražd na posvátném místě, bychom
předpokládali jistou uměřenost a vytříbenost chování. Jenže
Eloise se obléká do mužských šatů, kleje jako chlap a ráda by
ozkusila krásy milování, sotva se k tomu namane příležitost.
Spíše by zapadla mezi současnou rozjívenou mládež než do kulis
17. století.
S Tavernierovým pojetí d'Artagnana a jeho již jen dvou druhů
(Athose kryje kamenná deska, kam chodí d'Artagnan rozjímat) se
pojí patrná nostalgie. Pánové jsou již v letech a uvážlivost
jim brání, aby se ztřeštěně vrhali do kdejaké šarvátky. Když
se ale jednou rozohní, nikdo je nezadrží. Jenže režisér jako
by se obával, zda tato bezstarostná nadsázka postačí, a proto
„umělecky“ vkládá psychologizující podtexty, ba celé vyprávění
opatřil krajinomalbou opájející se svitem podzimního slunce a
nočními mlhami. Zda to prospělo, nechme na úsudku ctěného
diváka.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
