|
|
 Vojtěch
Jasný, režisér a scenárista
Letošní léto trávíte na filmových festivalech i na dalších
kulturních akcích v Česku. Máte z těch pozvání radost?
Všude v Čechách i na Moravě mám spoustu přátel, musím jim
vyhovět. Ve Zlíně, v Karlových Varech, kde měli premiéru
digitálně upravení Rodáci, v Uherském Hradišti...
Všude jsem rád a všude se těším. Je toho hodně. Jen musím
hospodárně využívat čas, abych stihl napsat scénář, který mám
naplánovaný.
V kinech se právě promítá váš film Všichni dobří rodáci v
digitální úpravě...
Je to pro mne nádherný zážitek. Mám z toho radost i proto, že
Rodáky tak může uvidět i další generace, a nemusí pořád sedět
u počítače.
Nebojíte se, že to může být kvůli technice tak trochu jiný
film?
Určitě ne, dělali to skvělí profesionálové z originální kopie
– tak, jak to má být.
Chystáte nové projekty: film o Terezíně a další s názvem
Nebe na zemi. Zvláště ten první bude asi finančně velmi
náročný; jak daleko je jeho příprava a kde pro něj získáte
peníze?
Scénář jsem psal deset let, velmi mi na něm záleží, pro mě je
toto téma i z osobních důvodů velmi důležité: můj tatínek
zahynul v Osvětimi. Kvůli němu jsem šel do odboje. Na Terezín
potřebuju asi dvacet milionů. Chystám se do Izraele, kde bych
rád požádal o spolupráci, a chci tam oslovit i některé herce.
Pak pojedu do dalších zemí a budu se snažit o totéž. A nakonec
požádám Stevena Spielberga o pomoc s distribucí. Věřím, že mi
pomůže, máme se rádi, před časem jsem s ním spolupracoval.
Mimochodem, můj americký producent mi volal, že televizní
stanice HBO chce můj film o Terezíně financovat jako
minisérii. Já to odmítl, říkal jsem, ať jdou někam! Dělám jen
celovečerní filmy pro kina.
Televize by pak do toho třeba dala sex a kdovíco ještě... a to
já nemůžu. Ale Terezín je těžká kláda, ještě před ním musím
udělat něco veselého, což bude Nebe na zemi.
O čem bude?
O duchovnu, které může zachránit svět, a taky o lásce, o
láskách rozličného typu; chci se jím dobrat podstaty opravdové
lásky. Duchovno tam zastupují andělé. Příběh je o tom, že
andělské ženy a jeden muž přijdou na Vysočinu, kde jsou ještě
hodně věřící a poctiví lidé. Poprosil jsem Emilku Vášáryovou,
aby mi tam hrála archandělku Emílii, která bude představovat
zlaté světlo. Emilka byla moje velká herecká láska a v mém
životě jedna z nejkrásnějších žen vůbec. Nedávno jsem jí
prozradil: „Emilko, když jsem s vámi dělal Kocoura, byl jsem
do vás zamilovaný. Kdybych byl tenkrát svobodný, tak jsem se s
vámi oženil a byli bychom možná dodnes šťastni.“
A vaše největší životní láska?
Moje žena Květuška, velká láska i múza. Vlastně ji pořád mám,
a dokud ji mám, jsem stále šťastnej. I když umřela, vzkazuje
mi: Najdi si nějakou pěknou ženskou, která s tebou bude, máš
to povolený, ty potřebuješ pomoct, protože ještě budeš dělat
složité filmy. I když ale mám kolem sebe spoustu krásných žen,
především hereček, nepotřebuju je milovat, stačí, když vidím,
jak jsou krásné. Pravda, neodříkám se ničeho, ještě jsem pořád
muž. Proč mám stárnout, když věřím, že mám před sebou ještě
dost let.
Když jste po sovětské okupaci odešel do exilu, bylo těžké
začít znovu?
Pochopil jsem – a nejen tam –, že můžu být svobodný za všech
systémů, ve všech zemích, kde žiju, ale že pro filmaře je to
vždy možné jen s vlivnými lidmi. To znamená s dobrými
producenty a autory. Naštěstí s většinou lidí, které jsem ve
světě potkal a kteří mi mohli pomoci, jsme se spřátelili.
Tvořit v exilu bez pomoci vzácných přátel je nemožné. Jedním z
nich je třeba kanadský producent Rock Demers.
To je ten váš dlouholetý kamarád, který i letos v létě za vámi
přijel až sem?
Rock Demers je můj dobrý přítel. V Kanadě jsem díky němu doma
jako režisér i jako člověk. Poznali jsme se na filmových
festivalech ve světě ještě před rokem 1968 a pak byl za mnou i
v Praze. Pozval mě do Kanady, kde uváděl mé filmy, Kocoura i
Rodáky. Když jsem se po okupaci odstěhoval se ženou do
Salcburku, kde jsme si koupili byt a začal jsem pracovat v
Rakousku, Německu a jinde, Rock tam za mnou přijel a řekl:
„Vojtěchu, kdykoliv budeš mít problém sehnat peníze nebo
živobytí, naše farma v Kanadě je pro tebe vždycky otevřená, u
nás jsi doma.“ Je to můj přítel na celý život, produkoval se
mnou taky jeden z mých nejlepších amerických filmů Gladys,
který byl uváděn v celém světě. A mnohem později, když jsem
doma dostal Českého lva, jel jsem se pochlubit do Kanady právě
jemu.
Jezdíte pořád po světě, dlouhodobě jste působil v několika
zemích. Kde jste opravdu doma?
To je pro mne dost těžká otázka. Já mám domovů hodně.
Například v New Yorku, to město mě opravdu spolklo. Je to
pevnost i ostrov lidskosti, který nezničí ani teroristé. Žil
jsem na různých místech, dělal jsem například v Číně, hodně v
Rakousku. Ale musel jsem se rozhodnout, kde se usadím.
Přemýšlel jsem i o Kanadě, rád jsem se svými filmy několik
měsíců cestoval po celé zemi, tam je moje oblíbené obecenstvo.
Kde jsem doma? Víte, vlastně proto jsem napsal Návrat
ztraceného ráje – abych zjistil, kde vlastně je můj domov. Ten
film je právě o návratu domů v čase, kdy se člověk může
svobodně vracet, kdy už není důvod mluvit o exilu a
exulantství. A taky je to film o Boží prozřetelnosti, o osudu
vlastním a jiných. A mně ta prozřetelnost určila, že mám
domovů víc.
Kde ve světě to bylo pro vás jako filmaře nejzajímavější?
Projel jsem spoustu zemí a natáčel v nich, ale jeden ze svých
nejdůležitějších životních i filmařských zážitků jsem měl už
dávno. V roce 1952 mě poslali s Armádním uměleckým souborem a
s přítelem Karlem Kachyňou do Číny, kde jsem točil velký epos.
Měl jsem o tom filmu svou vizi a vyprávěl jsem o ní tehdejšímu
premiérovi Číny Čou-en-lajovi, který mluvil dobře francouzsky,
a jemu se moje představa líbila. Řekl mi: Já tě teď zavřu v
hotelu a nevyjdeš odtud, dokud to nenapíšeš. Dostaneš všechno,
koňak, jídlo, cigarety. Taky se tak stalo, včetně sekretářky.
Málokdy jsem měl tak skvělé pracovní podmínky. Jenže já byl
tak náruživý, až jsem se přepracoval a museli mě léčit. Taky
se pamatuju, že jsme si jednou s Kachyňou dali koňaku trochu
přes míru a chtěli jsme tu opičku na jezeře vyveslovat. Museli
nás zachraňovat, protože nás ohrožovali škorpioni...
Které české filmaře máte rád?
Výtečný vztah jsem měl hlavně s těmi, s nimiž jsem pracoval v
Armádním filmu. S Karlem Kachyňou, Evaldem Schormem,
Františkem Vláčilem, Jiřím Krejčíkem. Já vlastně nebyl
nepřítel ani s Otakarem Vávrou, ten sice vždycky řekl, že můj
projekt se nedá udělat, ale když už byl hotový, pochválil mi
ho. Chápu, že mě chtěl potápět, protože neměl rád konkurenci.
Vávra se dožil stovky, doufám, že já ji překročím.
A jaký je váš vztah s Milošem Formanem?
Skvělý, Miloš je výborný kamarád. Je jediný, kdo řekl, že
je-li někdo otcem nové vlny, pak je to Vojta Jasný. Miloš je
charakter. Škoda že jsem ho nemohl v poslední době
navštěvovat, protože jsem se musel starat o Květušku.
Jak se vám daří pořád se udržovat v kondici? Hebká kůže,
bystrý mozek, energické pohyby...
Musím říct, že moje kůže na obličeji je vlastně nová, výtvor
jednoho dobrého amerického dermatologa. Spálil jsem se totiž v
Telči, kde jsem byl dlouho na prudkém slunci, a měl jsem pak
tvář samý puchýř. Muselo se to vyléčit. A jak je to s
ostatním? Dávám si ode všeho nejvýše jednu skleničku, ať je to
víno, slivovice nebo koňak. To je na srdce nejlepší lék. A
víte, co je nejlepší proti rakovině a Alzheimerovi? Granátová
šťáva z Gruzie, kterou musíte pít ráno mezi čtvrtou a pátou,
kdy se tělo nejvíc čistí. Potom ráno hodně číšek zeleného
čaje. Červené víno k jídlu, protože to je na červené krvinky a
vůbec dobré k životu. Bílé víno je spíš pro potěšení nebo na
bílé krvinky. Jeden slavný americký lékař, který se zabýval
omlazováním lidi, mi taky poradil: Jez herinky a sardinky, to
omlazuje, v tom je elixír života.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto MFF Karlovy Vary a Zlín Film Festival
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 6. 8.
|
