|
|
 Hudební
„příběhy“ písní z Kopanic
Z té desky proudí čistá radost. Jde od zpěváků, kteří písničky
skvěle a s chutí interpretují, i od autora úprav; určitě
doputuje také k posluchačům. Celkový čas CD je něco přes
hodinu, ale posledním tónem nekončí, dlouho doznívá v duši.
Hudební skladatel Jan Vičar vystavěl kompaktním diskem Ej,
Janku! (Radioservis) půvabný památníček české a moravské
lidové písni i vokálním souborům. Obsahuje písňové cykly z
Česka, seřazené tematicky, nebo regionálně. Skladatel k nim
přistupuje s velkou citlivostí a muzikálností, s vytříbeným
smyslem pro krajový svéráz i pro interpretační možnosti sborů.
Ctí a zvýrazňuje lyričnost i humor písniček.
Muzikolog, hudební skladatel a vysokoškolský pedagog Jan Vičar
se narodil v Olomouci, vystudoval hudební výchovu a češtinu na
Filozofické fakultě Univerzity Palackého a hru na akordeon na
konzervatoři v Ostravě, kompozici na JAMU v Brně a pražské
HAMU. Má široké spektrum zájmů a aktivit, vedle skladatelské a
pedagogické práce se zabývá i vědeckou a organizačních
činností; jako editor pečuje o muzikologické publikace, jako
badatel se zaměřuje na dějiny české hudby 20. století.
Skladatelsky se prosadil ve vokální, sborové, orchestrální a
komorní tvorbě v širokém žánrovém i stylovém rozpětí. V jeho
skladbách se objevují folklorní inspirace, zejména moravské,
také však prvky jazzové. K folkloru, jemuž je nová deska
věnována, má Jan Vičar nejen vřelý, ale hlavně kreativní
vztah. Tvrdí sice, že je „folkloristou pouze příležitostným“,
nicméně znamenitým. S pokorou soudí: „Činit v této oblasti po
Leoši Janáčkovi cokoli závažnějšího, by bylo příliš troufalé.
Václav Trojan chtěl ve svých folklorně orientovaných skladbách
ukázat, ‚jak je to krásný‘. Já se v úpravách i radikálních
stylizacích snažím to příliš nepokazit.“ CD Ej, Janku však
svědčí o tom, že dokáže povýšit lidové písničky na stupínek
velkého umění a potěšit jimi interprety i posluchače. O jedné
části alba prozrazuje: „Ke zkomponování prvního pásma K horám
jsem přistoupil až v roce 2004 na základě výzvy sbormistra
Jakuba Martince – pro koncertní turné sboru Boni pueri po USA
a Japonsku. Kolega Roman Dykast mi tehdy doporučil folklor
moravských Kopanic. Jejich hudební příběhy mne uchvátily.“
Která „čísla“ na desce má autor nejraději? „Ke každé skladbě i
sborovému tělesu a jeho nahrávce mám velmi intenzivní osobní
vztah. Sbormistru Skopalovi a královéhradeckému dětskému sboru
Jitro jsem například vděčný za nahrávku titulní písně Ej,
Janku!. Byla zkomponována v roce 2006 a věnována mému tehdy
tříletému synovi Hanýskovi.“
Jan Vičar je rovněž významným tvůrcem komorní a symfonické
hudby, řadu jeho skladeb natočil také Český rozhlas. Soudobé
skladby to však nemají u posluchačů snadné. Jak jsou přijímány
ty jeho? „Mám pocit, že každou moji skladbu vnímá širší
koncertní publikum přibližně stejně, většinou kladně (tady
prosím zařaďte smajlík), i když jako postmoderní hudební
cestovatel měním inspirace a kompoziční postupy,“ říká s
potěšením skladatel. „Nedávno byla například uvedena po
dlouhém odstupu má světská kantáta Křik podle básně Jiřího
Žáčka. Jejímu poselství, témbrovosti a dramatičnosti
porozuměli, jak se zdálo, i dnešní posluchači.“ Jinak autor
souhlasí s tím, že soudobá hudba se prosazuje obtížně. „Nové
kompozice zaznívají veřejně většinou jen při své premiéře,
která je zároveň jejich derniérou. O to je cennější, že jsou
aspoň nahrány a archivovány Českým rozhlasem. Ten se stává
výstavní galerií i muzeem ‚znějících exponátů‘ české hudby.“
(ap) |
