|
|
 Petr
Pavlovský, teatrolog a kritik
Neokoukaná žijící legenda
V půli července odezněla na Vltavě repríza posledního
pokračování vzpomínek jedné z našich nejlepších hereček své
generace Marie Málkové (1941). Absolvovala DAMU a v letech
1962–1968 hrála v Divadle Na zábradlí. Jde o jednu z
nejslavnějších kapitol českého poválečného divadelnictví,
některé inscenace procestovaly Evropu a jsou dnes i
teatrologicky důkladně zpracované. Daleko méně je známo
působení manželské dvojice Málková – Grossman za normalizační
diskriminace i v prvních polistopadových letech. Vzpomínky
začaly ovšem dětstvím prožitým v tuhých poměrech dvou totalit.
Jedním z prvních formujících zážitků byl rozhlasový přenos z
procesu s Miladou Horákovou, v oblasti umění pak Radokův film
Daleká cesta s Blankou Waleskou a Otomarem Krejčou v hlavních
rolích, dílo režimní kritikou zatracené s pejorativním
označením „formalismus“. Jméno Radok se pak objevuje i na
samém vrcholu její kariéry, ale nepředbíhejme!
Kolegové Marie Málkové málokdy mediálně vzpomenou Josefa
Bezdíčka, který na DAMU učil umělecký přednes. Často záměrně
absentovali a Marie Málková ochotně chodila do hodin místo
nich: „Profesor Bezdíček se mnou rozmlouval nejenom o textech
a verších, ale i o tom, jak umění ovlivňuje a zasahuje naše
bytí.“ Přímo z DAMU nastoupila do Divadla Na zábradlí, kde
zažila mimo jiné střet režijních koncepcí svého budoucího muže
Jana Grossmana a Otokara Krejči – při inscenování Havlovy
Zahradní slavnosti; u tohoto tématu se bohužel nezdržela.
Koncem roku 1968 museli oba manželé Divadlo Na Zábradlí
opustit. Působení Jana Grossmana v Chebu, v Hradci Králové a v
Divadle S. K. Neumanna je dostatečně známé, zato znovu a znovu
zpochybňovaná umělecká existence Málkové by vydala na diplomku
– vystřídala toho nepřehledně moc. Pozoruhodná byla už
inscenace Strindbergovy Slečny Julie (produkce Pražského
kulturního střediska), nastudovaná pro zájezd do Finska, kde
údajně existuje televizní záznam, u nás dosud neznámý. Hrála
menší role v Národním divadle, v Městských divadlech
pražských, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v Hradci
Králové. Od roku 1983 byli oba manželé opět ve stálém pražském
angažmá – v Divadle S. K. Neumanna (na téže„periferii“ působil
v polovině sedmdesátých let před odchodem na Západ Otomar
Krejča).
Těsně před listopadem 1989 se Jan Grossman do Divadla Na
Zábradlí vrátil, v letech 1992–1995 tam znovu hrála i Málková,
ale po manželově smrti (1993) se vrátila do Libně a
následujících sedm let měla angažmá v Divadle pod Palmovkou
(1995–2002). Teprve v posledních letech zazářila, a to hned na
několika jevištích: znovu hostovala v Divadle Na zábradlí
(Jean Claude Carriere, Terasa, 2001; Thomas Bernhard: Náměstí
hrdinů, 2003), dále například v Divadle v Dlouhé (dramatizace
Dostojevského románu Běsi, 2002). Tři roky po sobě získala
prestižní Cenu Alfréda Radoka za hlavní ženský herecký výkon.
Důchodcovský odpočinek jako by si Marie Málková vybrala za
normalizace už předem, a naopak ve třetím tisíciletí je na
vrcholu tvůrčích sil, které rozdává nejenom na jevištích, ale
i na uměleckých školách (VOŠH, DAMU). Vzpomínání bylo sice
velice zajímavé, ale pro Český rozhlas by to tím skončit
nemělo. Marie Málková toho zřejmě ví daleko víc a je schopna
problémy i teoreticky pojmenovat, což není u herců běžné
(zřejmě i vliv dlouholetého soužití s Janem Grossmanem). Proto
by byl na místě rozhovor s teatrologem typu Vladimíra Justa,
který by umělkyni přiměl otevřít zasutější divadelní komnaty,
takové, od kterých nikdo jiný než ona nemá klíče. |
