|
|
Těžká mlha (nejen) nad Ostravou
V pražském Domě U Kamenného zvonu je do konce září k vidění
retrospektiva ostravského fotografa Viktora Koláře (ročník
1941). Ta ostravská základna je pro jeho dílo důležitá,
vlastně rovnou určující.
S poetikou, kterou si Kolář v moravskoslezské metropoli
šedesátých let projednou vydobyl, nehnuly ani ty největší
otřesy: ani autorova emigrace v letech 1968–1973, ani
revoluční rok 1989, s nímž padla totalita.
Stroj vítězí
Kolář byl hotovým fotografem velmi rychle, vlastně od svých
dvaceti let fotografuje pořád stejně. Přesouvají se maximálně
vnější akcenty, proměňují se kulisy, ovšem děje, které jsou
mezi nimi rozvěšeny, skládají dohromady stále stejný příběh:
zprávu o postupném rozkladu člověka sevřeného mizerným,
nepřátelským a surovým časem.
S přibývajícími dekádami prosakuje do Kolářových snímků snad
jen výraznější, magičtější výtvarnost, která mění některé jeho
snímky takřka v obrazové básně, a pak větší míra absurdního
humoru, zřejmě jako reakce na všestranně rostoucí agresivitu
porevoluční společnosti, živenou syrovým masem kapitalismu.
Kolářova Ostrava posledního půlstoletí, to jsou zachmuřené
výjevy z města podrápaného a potrhaného těžkým průmyslem;
obrazy tonoucí v mlze a prachu, záběry syrových fabrik,
plynovodů, rypadel a nekonečných stavenišť, která se na
člověka surově tlačí, pohlcují ho a ničí. Ve tvářích těch,
které Kolář fotografuje, takřka neexistuje úsměv, vybrané
postavy neznají živý pohyb, ztuhly v pasivitě, odevzdanosti,
skoro mučednickém gestu. Ten kontrast poníženého člověka
(potažmo přírody) a dominující techniky je ale nosný: pocit
existenciální tragédie, jakéhosi tichého zoufalství a bezmoci,
odrážejí stejnou silou i snímky, které Kolář pořídil v Novém
světě.
Všude dobře...
Do Ameriky fotograf odjel v osmašedesáté roce. Pobyl pět let v
Kanadě a USA, načež se dobrovolně vrátil do normalizované
československé klece. Místo, odkud pochází, mu bylo zřejmě nad
volnost velkých západních měst. Snímky z „amerických prázdnin“
jsou pak stejně šedé a bezútěšné jako záběry z Ostravska;
osvobozenou barevnost západního světa jako by Kolář nevnímal.
Možná však v cizině lehce přiostřil nebo spíš rozšířil o nové
motivy svoji kritičnost: nesedl mu ani uspěchaný byznys a
konzumní styl života, ani chlad širokých prostor a nevraživost
výškových budov, ani náboženský fanatismus, tak blízký svou
povahou komunismu (jak naznačuje třeba záběr muslima, která se
lačně ohlíží po „zajíčkovi“ z Playboye).
 S
Viktorem Kolářem jako by skončila éra humanistické fotografie.
Člověk se vyčerpal, dožil. Místo něj jsou teď k mání jen
mátohy, častokrát jaksi zmutované, s neobvyklou fyziognomií,
jež by uspěly v béčkových hororech Davida Cronenberga nebo
Johna Carpentera.
Kolář není metafyzikem jako jeho literární kolega Jan Balabán,
je spíše básníkem syrové reality. Pracuje jen s tím, co je, s
tím, uprostřed čeho žije. Některé pozdější záběry nesou stopy
aranžmá, což umocňuje jejich komický potenciál. Ale je to
smích tichý a hořký, nešťastný a osamělý. Všechno je vlastně
stejné, stejně marné, vzkazuje fotograf. A aby kurátorka
takový dojem podtrhla, střídá záběry ze sedmdesátých let se
snímky po roce 2000.
Jedna fotografie
Retrospektiva v Domě U Kamenného zvonu je vlastně jednou
velkou fotografií, anebo filmem se stovkami bezprostředně
navazujících políček. Zpráva, kterou Viktor Kolář dává
veřejnosti, je pak dvojí: jednak o něm samém, o fotografovi
výjimečně koncentrovaného, osobitého vidění, jednak o
společnosti, z níž vzešel a ve které žije. O společnosti,
která je slabá a nemohoucí a které je přes veškeré mrmlání
nejlépe pod nějakým diktátem. O společnosti matné jako těžká
mlha nad Ostravou.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto Viktor Kolář |
