|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Elegicky ekologické eklogy máchovské…
Je léto a k přírodě se kdekdo obrací a vrací, jak umí. Mám
kolegu, který vystudoval přírodovědeckou fakultu, odmítá však
pokračovat v cestě, vstoupil-li mu do ní dříve mravenec. Mám
kamaráda, kterého volání divočiny vyštve leda tak na zahrádku
před restauraci, paraplíčko stačí, ani strom zde nemusí plnit
funkci zastínění před žhnoucím sluncem. Ale přesto i jej
takto, silně zprostředkovaně, příroda jaksi láká. Pak jsou
lidé, kteří přírodě přiznávají alespoň smysl vítaného rámce
svých sportovních aktivit. Kdesi v extrémně kontrastním vztahu
k těmto jsou pak ti, kteří hodlají s matkou přírodou co
nejdůsledněji splynout. Ať už biologicky, či ještě více
zgruntu, metafyzicky. Jak se jim to povedlo, dozvídáme se
případně z hotových knih či filmů. Ti druzí kupříkladu rádi
meditují na vrcholech hor (leč chtějí, abychom se o tom coby
čtenáři či diváci dozvěděli a jaksi jim tu metafyziku
zaplatili), ti prví (či – častěji – ty prvé) žijí po léta
třebas s orangutany, vciťují se do nich a čekají na chvíli,
kdy se onen mentální proces otočí.
Já sám nejsem takto vyhraněn. Trávím sice v přírodě kdejakou
volnou chvíli, nejde mi ale o to sbližovat se coby amatérský
ekolog či etolog – zůstaňme přitom v domácím milieu – třebas
s ježčí rodinou natolik, aby nakonec starý bodlináč pojal
podezření, že mu lezu za partnerkou. A já pak mohl
vědecko-empiricky doložit, že ježci skutečně píchají. Takhle
ne. Já jsem třebas hrdý jen na to, co tuhle povídala naše
sekretářka, že ten Jarda bývá trochu opálenej i v únoru, aniž
by k tomu potřeboval exotické dálky či výšky. Ale abych se
vrátil k tématu: Chci říci, že je nás všech v létě nějak moc
na jednu přírodu a že se v ní se svými potřebami, tužbami,
očekáváními, a dokonce i s dobře míněnými ochranářskými
aktivitami nějak pleteme do cesty jedni druhým. Občas přitom
musí zasténat i pomyslná eko-logika, nejspíše v případě onoho
milovníka přírody, jenž byl ochranáři pokutován za to, že
přespal pod širákem v přírodní rezervaci. Dobrý ten muž se
proti pokutě úspěšně odvolal s tím, že když správa rezervace
povolí výstavbu dálnice přes své území, měla by aspoň měřit
jedním metrem; jeden širák (tedy nejčastěji spacák+karimatka)
je přece jen menším zásahem do dotyčné biocenózy a biotopu, a
vůbec do života oněch malých zelených, huňatých, šestinohých a
jiných přátel, které má rád a jimž chce být co nejblíže.
Tím člověkem jsem pohříchu nebyl já sám. Ale rád bych jím
býval byl, rád bych se právě pro toto někdy takto zaťal. Já
spávám pod oním pomyslným širákem od svých patnácti do
čerstvých pětapadesáti. A někdy v osmnácti jsem si dokonce
vytvořil – jak by se dnes řeklo – koncept. Šel jsem – jako
leckteří přede mnou i po mně – po stopách demiurga českého
romantismu Karla Hynka Máchy od hradu ke zřícenině a tak furt
pryč. Trasa sama byla předurčena přírodou dnešního Máchova
kraje a Českého středohoří (ještě bez dálnice). Nekreslil jsem
si spatřené hrady jako Mácha, psal jsem na těch jeho místech –
jaksi aktuálně – básně. Můj koncept se časem artikuloval: Lze
dostát romantickému pocitu tolik let po zániku samotného
romantického stylu? A lze se ještě dnes autenticky bát na
místech, kde kdysi strašívalo? Po letech jsem pak své poetické
reflexe a prožitky vydal v podobě básnické sbírky Hrady
spatřené.
A nyní, před dvěma týdny, jsem se opět vydal po Máchových
stopách, tedy spíše po stopách mladého sebe sama. Koncept byl
ještě prostší: Potkám na té pouti sebe sama v mládí? Neodcizil
jsem se sobě tehdejšímu, předešlému, nepozorovaně, ale
navždycky? Řeknu vám, vyšlo mi při tom počasí. Mohl jsem
průběžně a nerušeně přemítat i nechat se okouzlovat, nemusel
jsem kvůli nečasu vyhledávat z minula známé sluje, spával jsem
v hradních rozvalinách i na temenech pískovcových skal. Do
usínání mi vespolek svítily hvězdy, světlušky a družice.
S výjimkou těch posledních jsem se mohl opět cítit jako kdysi
Mácha. Bylo mi dobře. Sebe sama jsem na té pouti v myšlenkách
také potkal a byli jsme si navzájem i po těch letech romantiky
blízcí. A jestli mne i teď něco strašilo před usnutím? Příroda
to jistě nebyla, bylo to cosi lidského, aktuálního, co straší
nás všechny dospělé, romantiky neromantiky. A co by nejspíše –
kdyby déle žil – jednou vyhnalo romanismus i z Máchy. |
