|
|
 Když
se touha vystavět dům stává prokletím
Slovenská režisérka Zuzana Liová na sebe upozornila již
televizním snímkem Ticho (2005) a smysl pro drobnokresbu
konfliktního rodinného prostředí osvědčila i ve svém „kinovém“
debutu Dům, který 27. srpna ve 21.40 uvádí ČT2. Rozporným
hrdinou je tu otec (Miroslav Krobot), jenž v přesvědčení, že
tak zajišťuje své nejbližší, tvrdohlavě staví nové domky a
odmítá pochopit odlišné smýšlení svých dcer, které takové
počínání vnímají jako svazující.
Krobot svého rozporného hrdinu nevylíčil jako despotu, spíše
jako zaslepeně umanutého člověka, jenž si pěstuje dílem pocit
nepochopení, dílem pocit nevděku. Nikdy jej nezastihneme, že
by svou vůli vnucoval křikem nebo dokonce násilím (nanejvýš
padne nějaká facka na znamení výchovné bezradnosti), mluví
ztišeně, aniž by se jakkoli doprošoval. Rád by rozhodoval o
tom, jak si ostatní mají počínat, ale ne vždy si to dokáže
vynutit. Jeho manželka (Taťjana Medvecká) v podstatě
rezignovala, neodporuje mu, v rámci možností se však pokouší
naleptávat jeho rozhodnutí – například se stýká s vyobcovanou
dcerou.
Velká pozornost je věnována mladší dceři Evě, jíž Judit
Bárdosová vtiskla ještě ne zcela rozhodnou touhu vymanit se
(touha odjet jako au-pair do Anglie) a její dospívání obdařila
také sexuálním probuzením, jakkoli po boku ženatého muže a
nádavkem jejího budoucího učitele angličtiny. V souvislosti se
starší Janou (Lucia Jašková) vstupuje do příběhu sociální
podtext: její rodina, kterou fanfarónský, vznětlivý manžel
nedokáže uživit, opouští vypovězena dosavadní byt a musí se
uskrovnit nejprve u nepřívětivé tchyně, později v pronajatém
krámku, ačkoli otcův rozlehlý dům ční v těsné blízkosti.
Liová s velkou dávkou uvěřitelnosti sestavuje obraz obtížného,
ale nikoli bezvýchodného života vesnice kdesi pod malebnými
horskými velikány (vyprávění dominuje pravidelně projíždějící
autobus spojující obec s blízkým městem, kde se nachází jak
závod na minerálky, kde otec pracuje, tak střední škola, kam
Eva dochází). Režisérka věrohodně postihla často jen
doutnající konflikty, založené hlavně na málo vstřícných,
umanutých povahách.
V Domu režisérka přináší cenný příspěvek k poznání mentality
soudobého venkova i s jejím důrazem na hmotné zabezpečení. Na
rozdíl od české komedie na obdobné téma Půl domu bez ženicha
(1980) se na zvolený problém dívá velice střízlivě, bez
přehnané nadsázky a zbytečných emocí, jakoby z pozice vnějšího
pozorovatele, a zpovzdálí sleduje načrtávané dění. Avšak český
dabing, jakkoli citlivý, stírá specifika slovenského
prostředí, aniž by zjednal řekněme všeobecnější platnost.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
