|
|
 Skvěle
psaný šílený smutek
Spisovatelka Tereza Boučková (1957) má na pažbě české
literatury posledního čtvrtstoletí zatím dva jasné zářezy: za
debut Indiánský běh (1988) a deníkový román Rok kohouta
(2008). Obě knížky pojala jako jistou osobní bilanci: v té
první vydala kritický počet ze svého dětství a dospívání, v té
druhé pak z krize středního věku. Aktuálně přidala jasný zářez
třetí, skvělou sbírku drobné prózy nazvanou Šíleně smutné
povídky (Odeon, 2013, 128 stran).
Jestliže v prvních dvou jmenovaných titulech psala Boučková
sebe, hledala své místo ve vztahu jednak k vlastním rodičům
(potažmo ke komunitě, která se kolem nich zejména v
sedmdesátých a osmdesátých letech vytvořila), jednak k
manželovi a dětem, pak v novince píše „ty druhé“. Subjektivní
zkušenost vystřídaly obecné, skoro modelové situace. Podle
názvu knihy by se mohlo zdát, že svorníkem třinácti povídek je
„šílený smutek“, že jde o temné výkresy existenciálních
tragédií a hlubokých traumat, z nichž není úniku. Boučková
sice portrétuje mužskou i ženskou samotu, rozpady manželství a
krachy přátelství, zklamaná očekávání, postupující neurózu,
duševní chorobu anebo rovnou nešťastnou smrt, ale drží si
přitom smysl pro jemný, nejčastěji absurdní humor. Zvládá na
výbornou první věty („Ing. Mrázek měl chuť vraždit“), stejně
jako ostré, rázné a překvapivé pointy. Stylem je úsporná,
minimalistická, pracuje v nerozvitých, někdy skoro holých
větách. Jen výjimečně se nechá zlákat na melodramatickou
vějičku.
Povídkové psaní Terezy Boučkové, které nejednou koketuje s
žánrem fejetonu, nemá vlastně daleko k mužskému rukopisu. Na
rozdíl od emocionálně angažovaného, přerývaně psaného Roku
kohouta jsou Šíleně smutné povídky stručné, jasné, dynamické;
texty mají od počátku dobrý přehled o směru i o cíli. Jsou
suverénní třeba jako dávné povídkové práce Julia Cortázara
nebo jako nedávno vydaná novela Národní třída Jaroslava
Rudiše. Přes veškeré příbuznosti a možné podobnosti jsou ale
pořád nejvíc své.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
