|
|
 Milena
Štráfeldová,
spisovatelka a rozhlasová redaktorka
Román, drama, ale také dvě knihy povídek a soubor fejetonů.
Vyměnila jste práci v rozhlase za spisovatelství?
Nevyměnila a doufám, že snad ani nevyměním, protože tohle
rozhodnutí až tak úplně ode mne neodvisí. I po těch letech, co
v rozhlase pracuji, se mi moje práce stále ještě hodně líbí, a
to i přesto, že se v poslední době mnoho změnilo. Myslím tím,
že se naše redakce zmenšila, tudíž se zúžil i prostor pro
vlastní autorskou práci. Hodně věcí přejímáme z jiných
redakcí, což mi na druhou stranu dává možnost zjišťovat, co
všechno moji kolegové dělají. A pak, rozhlas je instituce,
která se člověku dokáže pořádně dostat pod kůži, takže i když
jste třeba na delší dovolené, pořád hledáte zprávy a příběhy,
nemůžete bez nich prostě být. Krom toho nejsem Chandler ani
jiný autor úspěšných detektivek, abych mohla práci pověsit na
hřebíček a jen tak si psát.
Mluvíte o jistém omezení tvůrčí práce v redakci. Souvisí to s
tím, že jste začala psát?
Taková souvislost neexistuje, protože s intenzivnějším psaním
jsem začala daleko dřív. Byla to spíš otázka určitého období,
kdy jsem si na vlastní tvorbu dokázala najít čas, protože co
si budeme nalhávat, s dětmi, které jsou od sebe devět let, si
člověk maminkovské povinnosti prodlouží. Ale ani to, že děti
odrostly, nebyl důvod mého psaní. Nechtěla bych o sobě probůh
tvrdit, že jsem spisovatelka, před touto profesí mám veliký
respekt a za spisovatele považuji úplně jiné lidi, ale jen
jsem si udělala radost. V uplynulých letech jsem příležitostně
psala povídky a poté co některé odezněly v rozhlase, jsem si
troufla vydat první knížku. A pak na člověka tak nějak přijde
chuť v psaní pokračovat...
...a napíše román.
Předtím ještě jednu knihu povídek. Román jsem dokončila teprve
v uplynulých týdnech, takže teď mám prázdniny.
Koho považujete za spisovatele?
To je těžká otázka. Před očima mám veličiny jako Vaculík,
Čapek, Bulgakov. Jsou to lidé, kteří mají za sebou velké dílo,
a to nejen v počtu vydaných titulů, ale ať člověk vezme
jakoukoli z jejich knížek a začte se, zjistí, že dokážou
vytvořit nový průhled do světa. Tohle je myslím
charakteristika spisovatele. Třeba i na nejbanálnější situace
se dokáže podívat tak, že si čtenář řekne: Ejhle!
A uvědomí sí, že v životě neexistují banální situace ani
příběhy.
Neexistují, cokoli nakonec může být jedním z možných výkladů
světa. Dám příklad: Jezdím velice často ve stejnou dobu
tramvají Ječnou ulicí a už několikrát se mi stalo, že jsem tam
v malém prostoru před zavřenými dveřmi prodejny zahlédla
zvláštní dvojici. Bezdomovce, který tam asi přespává, a s ním
paní v dlouhé noční košili, županu a pantoflích, co mu
předčítá. Když jsem je uviděla poprvé, přišlo mi to bizarní,
počtvrté jsem si uvědomila, že to je možná skutečně románový
příběh. Co se to tam děje? Projedete ještě párkrát a něco se
vám v hlavě zrodí. Fabulace je neomezená. Takové momenty
miluju. Vlastně všechno, co jsem napsala, vzniklo z právě
takových zvláštních okamžiků.
I váš román vznikl stejně?
Nejsem Milan Kundera, kterému stačí jedno slovo, aby napsal
román. Guláš – což je název pracovní, protože kniha se jmenuje
Prabáby, kapitoly z dějin guláše v českých zemích – má několik
zdrojů a hlavní motivací pro to, abych ho napsala, byl tak
trošku... vztek. Možná silné slovo.
Vztek? Tak intenzivní emoce vás přilepila k počítači?
No, spíš nepohoda, nabuzení. Čím jsem totiž starší, tím víc mě
popouzejí různé konvence, klišé, kterými si všichni tak trochu
usnadňujeme život. Když pak člověk jde pod jakoukoli z takto
upravených legend – budu jmenovat například Boženu Němcovou –,
čím víc se jimi zabývá, tím víc zjišťuje, že všechno bylo
úplně jinak.
Ale to je známá věc, a dějiny nám nabízejí opravdu mnoho
příležitostí a možností, jak na ně nahlížet.
Jistě. Proto jsem se začala zabývat dobou, která je v našich
dějinách usazena pevně, neměnně, je kamenná a nedá se s ní
hnout, a to je národní obrození. Napadlo mě, že všechno mohlo
být jinak, a najednou to na mne začalo vyskakovat ze všech
stran. Teď řeknu hodně paličskou myšlenku, ale jsem čím dál
přesvědčenější, že národní obrození vůbec neskončilo. A
dokonce si myslím, že jsme ho pořádně zpackali. Dnes všechny
ty špatné důsledky inkasujeme.
V této optice by se také dalo říci, že všechno špatné začalo
třeba... už u Bohuslava Balbína.
Musela jsem načíst spoustu knih, Balbína nevyjímaje,
Dobrovského, Palackého, Sabinu a další a další, protože mě
čítankové příběhy nezajímají a ráda se dívám na věci z jiné
perspektivy. Můj román je ale také rodinnou kronikou, zčásti
fiktivní, protože dnes už nejsem schopna dostat se příliš
hluboko do historie vlastní rodiny. Je to příběh žen v mé
rodině, které vždy, i v těch nejtěžších chvílích, dokázaly
udržet rodinnou pospolitost a v přeneseném slova smyslu i celý
svět nějakou praktickou, „banální“ činností – a co je
praktičtějšího a banálnějšího než denně uvařit guláš, postavit
ho na stůl a rodině říct: Pojďte jíst, ať vám to nevystydne.
Tím se dají překlenout války, epidemie, koncentrační tábory,
tedy všechno negativní, co naši rodinu postihlo. Vždycky se
tam našla nějaká odvážná ženská, která všechny dokázala tímto
způsobem udržet pohromadě.
 Prabába je tedy skutečná osoba.
Ano, ale příběh má dvě linie a je částečně fikcí. První linií
jsou osudy mé prababičky, kterou jsem osobně nepoznala, znám
ji jen z vyprávění. Byla to skvělá kuchařka z jižní Moravy,
dokonce vařila i pro Masaryka. Přicházela o děti, o manžely,
ale nikdy nepřišla sama o sebe. Na jejím osudu jsem postavila
příběh, který se počíná roku 1866 bitvou u Hradce Králové,
tedy v době, kdy se narodila, a končí rokem popravy Milady
Horákové, kdy zemřela. Druhou linií jsou „velké dějiny“, ty
jsem pojala jako čtyři blouznění. O národě, divadle, republice
a lepších zítřcích. A tady si to vyřizuji s naším tradičním
pohledem na národní obrození.
Hranice národního obrození jste ale výrazně překročila.
Nemohla jsem příběh prabáby vytrhnout z kontextu. Děje a
dějiny se prolínají. Vezměte si třeba odsun sudetských Němců.
Nenastal jen tak, zničehonic, odehrál se v hlavách vlastenců
už v druhé polovině 19. století, uvažovali o něm jako o
možnosti, která souvisí s konstituováním českého národa. A to
se dostávám k jádru věci. Podle mne obrození neproběhlo v
konstruktivním, pozitivním smyslu, ale v tom, že jsme našli
společného nepřítele, což dává vždy každému hnutí silnou
emoci. Nic lidi tak nespojí jako společný nepřítel, ale
bohužel je to omezující. Celé obrození se vymezilo proti všemu
německému včetně jazyka.
Jenže na nacionalismu, a to výrazném, a na potřebě kodifikace
vlastního jazyka se novodobé národy etablovaly. Všude se našel
nějaký „společný nepřítel“.
Ano, ale proč? Zabývám se celou dobu myšlenkou, jestli to šlo
udělat jinak. Proč se právě nacionalismus stal hybnou silou,
pojítkem? A jakou roli sehrálo v této souvislosti
vlastenectví?
Vidíte rovnítko mezi vlastenectvím a nacinalismem?
Mám obavu, že mnoho lidí to takto vnímá, a vidím to i u starší
generace.
Šárka Vieweghová
Foto Martin Pekárek
|
