|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Svěží zvukový obraz Hamburku roku 1966
Díky Tomáši Černému! Jeho pečlivou práci s rozhlasovým
archivem mohli ocenit posluchači Víkendové přílohy Vltavy (3.
srpna) a poslechnout si rozsáhlou reportáž z roku 1966 Hamburk
těchto dní. Zpráva o služební cestě redaktorky Míly Semrádové.
Dílo výborně časově zapadlo do doby, kdy cestujeme a jsme plni
zážitků, zároveň se podařilo připomenout nedožité devadesátiny
jedné z nejvýraznějších rozhlasových osobností šedesátých let
minulého století, propagátorku tzv. problémových pořadů,
jakýchsi předchůdců dnešních dokumentů a featurů. Její hutná
imprese zahraniční cesty do tehdy kapitalistického západního
Německa je dodnes inspirativní. Ukazuje, jak může vypadat
hodinový pořad, v němž se spojí pozorovací talent, reportérská
pohotovost, jazyková zdatnost, literární talent a silná
osobnost reportéra.
Je dvacet jedna let po druhé světové válce. Semrádová začíná
přesně tak, jako se naše mysl ladí během dlouhých cest –
asociace a vzpomínky ji vedou až k nádraží plnému uprchlíků,
raněných, zajatců a ke krátké příhodě, při níž na samém
sklonku války v květnu 1945 málem přišla o život. Tato imprese
jí vydrží i při první podvečerní procházce Hamburkem. Ráno si
přečte noviny. Jejich titulky rytmizují pořad a leitmotivicky
uvádějí společensko-politický kontext poloviny šedesátých let
v Německu. Posedí v kavárně a pak už vyráží do ulic: hamburský
přístav, vykřičená čtvrť, StarClub, galerie Waltera Mensche,
parky, rybí trh, divadlo, průvod veteránů. V kompozici se
střídá herecký hlas předčítající psané reportážní slovo,
hudební předěly, reportážní záběry a klapot psacího stroje
pravidelně připomínajícího, že jde o záznam cesty.
Stále znovu jsem si při poslechu uvědomovala, co je na tom
téměř čtyřicet let starém pořadu tak fascinující. Především
tempo a rytmus. Herečka Slávka Budínová (pod režijním vedením
Veroniky Matějové) velmi uměřeně dávkuje směs civilního
sdělení pozorovaných skutečností, mírné pobavenosti nad jevy i
nad chováním některých osob, upřímné bezbrannosti vůči emocím
osamělého cizince v neznámém městě. Kde je třeba, vydrží
herečka s jediným dechem při dlouhých výčtech zboží, obchůdků,
barev, typů lidí, při popisu parádního průvodu. Monotónní
deklamaci herečka tam, kde čte titulky novin – denní realita
je tak běžná a všude stejná. Jindy se to nejpodstatnější děje
v pauzách – tam, kde vzniká prostor pro představu. Pro to, co
je za slovy. Pro hloubkovou reflexi těch teprve dvaceti let,
která uběhla od války, dvaceti let, která nesmiřitelně
rozdělila tehdejší Evropu, dvaceti let, která nestačila na
oplakání všech hrůz. Semrádová cítí toto téma v Německu velmi
živě.
Hamburk však zároveň představuje jako přátelské město plné
podivuhodných lidí. Jednotlivá zastavení jsou sama o sobě
drobné příběhy, které si dnes dovedu představit třeba v rámci
Zápisníku zahraničních zpravodajů. Popis návštěvy galerie ve
staré strojovně, drobný referát o aktuální divadelní premiéře
Hanse Rasuna, velmi vtipný dialog o existencialistech ve
studentském prostředí, to vše představuje vycizelované
literárně-reportážní klenoty. Celek pořadu je ale rámován
tragickou válečnou zkušeností. V té chvíli netají autorka a
její herecké alter ego pocit hlubokého smutku.
Letošní rozhlasové narozeniny umožňují mimořádné zážitky u
rádia. Cítím opravdový posluchačský vděk, když se v nekončícím
proudu komiků normalizační zábavy (každodenní Kolotoč na
Dvojce) objeví jednou za čas rozhlasový klenot, jakým byla
nedávno Reportáž z operace srdce (Přemysl Matula, 1954) nebo
právě návštěva západního města v čase pozvolného příchodu
pražského jara. |
