|
|
Příběhy o úniku před smrtí, o
přátelství a hledání domova
Téma, které několikrát zaznělo i v Českém rozhlase, je
závažné: za druhé světové války, kdy nacisté chtěli vyhladit
všechny Židy, se skupině mladých lidí z českých zemí podařilo
zachránit si život. Včas odjeli do Dánska. Další pozitivní
zpráva o úniku ze smrtícího pekla. Příběh byl nazván Sofiina
volba po česku. Titul slavné knihy Willliama Styrona připomíná
děsivé dilema matky, která se v nacistickém koncentráku musí
rozhodnout, které z jejích dětí bude ušetřeno. Případ českých
dětí totiž začal obdobně: rodiče se také museli rozhodnout,
které pošlou do ciziny, a tím je zachrání, a které musí zůstat
doma. Setkání s badatelkou, jež se tématu věnuje, nabídlo i
další motivy. Například přátelství a domova. Nebo náročného
hledání, do něhož se pustila jedna mladá novinářka.
Publicistka a badatelka Vojenského historického ústavu Judita
Matyášová věnovala osudu českých židovských dětí kus života a
hodně energie. A také spoustu vlastních peněz. Proč to dělá?
„Je škoda, že se o této události málo ví. A jako novinářka
jsem nemohla uniknout příběhům,“ říká. Poprvé narazila na osud
české skupiny před dvěma lety v projektu Židovského muzea
Zmizelí sousedé, který inspiruje děti a mladé lidi k pátrání
po lidech z jejich okolí, kteří zmizeli za války. „Děti
vypátraly úžasné věci,“ chválí Judita. Zachytily i první stopy
po dosud neznámé zachráněné skupině. Také po Helence, dívce
žijící před válkou s rodiči v Jihlavě.
 Helenka
z Jihlavy
V roce 1942, když jí bylo osmnáct, vyhledala fotografické
studio a dala se vyfotit. Fotograf se jí zeptal, kdy se pro
snímek vrátí. Až bude po všem, řekla. Už nikdy nepřišla. Po
mnoha, letech probíral stařičký jihlavský fotograf svůj archiv
a objevil Helenčin snímek. Dal fotku s výzvou do jihlavského
deníku. Když se malí pátrači ptali pamětníků na místní
židovské rodiny, jedna paní si vzpomněla: „Ano, žili tu, znala
jsem například Helenku, a její fotografii jsem nedávno viděla
v novinách...“ Tvář na snímku měla najednou jméno.
„Mně se ten příběh líbil, dali jsme ho v Lidových novinách na
titul. Ozvala se paní Zuzana, že dívka byla její sestřenice,
že šla do transportu a zemřela v Lublinu,“ líčí Judita
Matyášová. Napadlo ji navštívit paní Zuzanu, která žila v
Praze, a předat jí Helenčinu jihlavskou fotku. Když se pak
Zuzany zeptala, jak unikla holocaustu, dostala zvláštní
odpověď: „Mě maminka vybrala, že pojedu do Dánska, a tam jsem
strávila skoro celou válku.“ Do Dánska? Kdy? Proč? S kým? Tak
se začalo odvíjet pátrání po dosud neznámé skupině mladých
lidí z Čech a Moravy, zachráněných před vyhlazovacím táborem.
Pátrání
„Nejprve jsem obesílala různé organizace v Čechách, ve
Skandinávii, v Americe i v Izraeli. Vědí o českých dětech,
které byly za války v Dánsku?“ Dlouho nic, až napsali dánští
historici: Víme, že u nás byla skupina zhruba sedmi set dětí z
Čech, Rakouska a Německa, ale víc informací nemáme... Juditu
to pobídlo k akci: „Říkala jsem si, že těm zachráněným dětem
je devadesát, pokud vůbec žijí. Není moc času. A tak jsem si
půjčila peníze na svou první cestu do Dánska.“ Domů si
přivezla pestrou mozaiku příběhů, fotografií a dokladů. Nové
poznatky průběžně publikovala a na články i další výzvy se
začali ozývat příbuzní, známí známých, pěstouni. Vynořovala se
jména i jednotlivé osudy. „V Dánsku jsem dala výzvu do
regionálních novin. Za pár dní přišla smršť mailů, psaly i
dánské pěstounské rodiny, našel se deník jedné dívky s líčením
válečných zážitků. Každé z dětí si tenkrát přivezlo do Dánska
lodní kufr s oblečením, do něj si pak ukládaly památeční věci.
A představte si, Dánové ty bedny pořád měli!“
Do země otců
Začátek protektorátu znamenal pro české lidi židovského původu
ohrožení. Z iniciativy Židovské obce a sionistických
organizací se na jaře 1939 zformovala skupina mládeže, která
chtěla odjet do Palestiny. Skupina měla limitovaný počet
účastníků. Ti, kdo dostali šanci být zařazeni do alije, což je
název pro „návrat do domova otců“, museli splnit určité
podmínky: věk mezi čtrnácti a šestnáci lety, finanční
prostředky, absolvování kurzu, který je připraví na Palestinu,
proškolení pro práci v zemědělství. Zuzana, jejíž rodiče se
stejně jako jiní museli rozhodnout, které ze svých dětí
vyberou, byla přijata. V květnu 1939 začala v Praze
navštěvovat „palestinský“ kurz. Vedle pražské skupiny působila
obdobná v Brně. Pro mladé kurzisty znamenal sen o Palestině
záchranu i dobrodružství.
V září 1939 však vypukla válka, v protektorátu už nebylo možno
pokračovat. Organizátoři tedy našli relativně bezpečnou zemi –
Dánsko. Díky organizátorům i Dánům skupina unikla z
protektorátu na poslední chvíli. Děti se v listopadu 1939
šťastně dostaly do Dánska. Bydlely v rodinách; někde se cítily
tak dobře, že říkaly pěstounům „dánská maminka, dánský
tatínek“, jinde se aklimatizovaly hůř. „Představte si třeba
odlehlou samotu, minus dvacet stupňů. Když jsem tam byla,
došlo mi, jak obtížné to pro mnohé muselo být,“ vzpomíná
Judita. „Víte,“ zamýšlí se, „každý z nás se pamatuje na
období, kdy mu bylo třináct čtrnáct let, jak bojoval s rodiči
a byl radši s kamarády. Člověk zpravidla dokáže tím obdobím
proplout. Najde sebe sama a navrátí se k rodičům, aby zjistil,
že jsou tím nejlepším, co v životě má. Může je zas obejmout.
Jenže tyhle děti bohužel už nikdy své nejbližší obejmout
nemohly.“
Brzy nashledanou
Většina dětí i mnozí rodiče si mysleli, že se brzy uvidí. A
tak byl odjezd z domova bez stresů, děti byly rády, že jedou s
kamarády, s nimiž se během týdnů v Praze či Brně spřátelily. O
to krutější bylo pak zjištění, k čemu došlo doma. „Vždycky si
vzpomenu na dopis, který jsem měla v ruce. Jeden z tatínků
psal z protektorátu synovi do Dánska: Posílám ti ten
nejteplejší svetr a nejlepší boty pro práci na poli a to je
maximum, co pro tebe teď můžu udělat. Zítra jdeme do
transportu.“ Byla to poslední zásilka z domova.
„Často myslím i na městečko Naestved, kde bydlela jedna dívka
ze skupiny. Žila v docela prima rodině, měla podkrovní
pokojíček. A já si představila, jak vidí z okna poklidné
náměstí, paní, co jde s nákupem, někdo otvírá obchod, po
chodníku jde listonoš... Všude klid, ale dívka tuší, že mnoho
set kilometrů od ní se něco děje s jejími rodiči a ona jim
nemůže pomoct.“ Pár dní předtím totiž od nich přišla zpráva:
„Jedeme do Terezína, neboj se o nás.“ Žádný další dopis už
nikdy nedorazil.
Naděje na Palestinu jim ale dodávala elán. Některým se opravdu
podařilo získat včas potřebný certifikát, ale většina zůstala
v Dánsku, které v dubnu 1940 obsadili nacisté. Naštěstí Němci
zůstali nejdřív spíš v Kodani a okolí. Až v říjnu 1943 se
nacisté rozhodli, že udělají zátah na všechny Židy. Měli
seznamy, ale pomohl dánský odboj – v řadě případů se podařilo
seznamy zničit. Díky odboji se uskutečnilo i legendární
„pašování“ lidí do Švédska, jež většinu dánských Židů
zachránilo. Jeli všelijak, mnozí v podpalubí lodí. Ale
všichni, co odjeli, se zachránili. Ve Švédsku si pak mladí
lidé našli práci, mnozí z chlapců se okamžitě přihlásili do
armády. Rozhodnutí bylo vedeno vlasteneckým cítěním, chtěli
bojovat proti nacistům. „Každý by měl přece něco udělat,“ řekl
Juditě jeden z nich.
Hledání nového domova
Skončila válka, mladí lidé, teď už dospělí, se vraceli. V
Čechách většinou zjistili, že nikdo z rodiny nezůstal naživu.
Znovu ztráta domova. Cítili se tady jako cizinci, neměli na co
navázat. Proto jich tu nakonec zůstalo jen deset nebo dvanáct.
Mezi nimi i Zuzana se svým manželem Arnoštem. Naprostá většina
brzy odjela. Do Palestiny, Ameriky, do Afriky.
Když se Judita setkala s příslušníky české skupiny a jejich
potomky, vyprávěli jí, že konec války pro ně znamenal nový
smutek. Vždyť během krátké doby museli opustit nový domov a
jet do neznáma. Některé osudy byly šťastné, jiné pohnuté,
další tragické. Mnozí, zvláště usedlíci v izraelských
kibucech, museli o svůj domov bojovat. Manžela jedné mladé
ženy – mimochodem, už za války v Dánsku se vytvořilo několik
partnerských párů – zabili v izraelsko-arabské válce. Nebo
případ dívky Karolíny, které se říkalo Muška, protože byla
útlá a křehká: Z celé rodiny zůstala naživu jediná. Nikoho v
Čechách neměla. Hledala zaměstnání i nějakou životní jistotu,
a protože ráda pracovala s dětmi, podařilo se jí sehnat místo
vychovatelky na jedné ambasádě. Když se schylovalo k únoru
1948, rodina velvyslance jí slíbila, že až bude odjíždět,
vezme ji s sebou. Ale odešli tajně a v noci. Muška pak
spáchala sebevraždu.
Setkávání
Jak Judita Matyášová na svých cestách potkávala účastníky
dánské skupiny, jejich potomky i rodiny pěstounů, zjistila, že
mnozí by se zas rádi vzájemně viděli. Svým pátráním je vlastně
propojovala. Uskutečnila se mnohá setkání; pro to
nejpočetnější byl vybrán Jeruzalém, dům nedaleko památníku
holocaustu Jad Vašem. Judita zvolila symbolický termín, 28.
říjen. Přijeli ze všech koutů světa, z Kanady i Dánska, z
Jihoafrické republiky, z Británie i ze Spojených států. A
cítili se spolu dobře. „Jako by nám bylo pořád šestnáct,“
pochvaloval si jeden z účastníků. Často to už byla druhá nebo
třetí generace, pocit vzájemné sounáležitosti v nich však
přetrval. Potomci dětí z dánské skupiny se setkali i v Praze.
Pro Juditu to byl velký zážitek. „Právě tady jsem si nejvíc
uvědomila, že kdyby se tenkrát rodiče nerozhodli poslat děti
do neznáma, nepřežily by.“
„Hitler mi vyvraždil rodinu, ale jemu natruc jsem si vybudoval
novou a velkou. A pořád se rozrůstá!“ řekl hrdě jeden z
účastníků setkání. S nimi a v nich ten příběh pořád žije. A má
i další dimenze. Jeho smysl má širší rovinu – vypovídá o tom,
jak jsou lidé schopni si pomáhat, a také co znamená
přátelství, které trvá více než sedm desetiletí. Je v něm i
motiv domova – jak mladí lidé vnímali jeho ztrátu, jak hledali
nový. Zůstává v nich původní domov, nebo na něj zapomněli?
Judita nechce jen zjišťovat fakta a psát o nich, ale zkoumá,
jak příběh pokračuje. Píše články, přednáší o Sofiině volbě po
česku, připravuje knihu. Ptám se, kdo Juditin výzkum finančně
podpořil. Poněkud překvapivá odpověď zní: „Sponzorů je málo.
Investovala jsem do něj většinu peněz, které vydělám, celkem
asi sedm set tisíc korun. Sem tam mi někdo zaplatí letenku
nebo pošle příspěvek. Problém je v tom, že ten příběh si
nechce nikdo ,adoptovat', protože není jen český, jen dánský
nebo izraelský...“ Jistě, je „jen“ obecně lidský.
Agáta Pilátová, publicistka
Snímky archiv Judity Matyášové
|
