|
Maxmilián
Kašparů, psychiatr a pedagog
Modernost nade vše?
Být v liberálně tržní společnosti neúspěšný, to zní skoro jako
nadávka. K ní se těsně pojí ještě jedna: být nemoderní. Kdo
není úspěšný, má ještě šanci stát se moderním. Tento pojem se
jistě neváže k pokročilému věku. Neslýcháme totiž spojení slov
„moderní důchodce“ nebo „moderní sklerotik“. Pojí se dozajista
vždy k věku mladému a dodává k němu ještě atribut, kterým se
frčící móda vyznačuje. Moderní chlapec nejde na diskotéku bez
kondomu, moderní dívka bez potratové pilulky.
Móda ovšem nepadá z nebe. Někdo ji tvoří, někdo šíří, někdo ji
praktikuje, někdo na ní vydělává. V každém případě ovšem
potřebuje vzory. Móda a vzor – dvě siamská dvojčata. Svého
času mi byla na jedné přednášce položena otázka, kterou známou
osobnost bych dal dnes za vzor dětem a mladým lidem. Do této
chvíle jsem žil v přesvědčení, že jsem na popřednáškové
diskuse připravený, ale toto mne zaskočilo. Abych si ulehčil
situaci, požádal jsem tazatele o doplnění, v jaké oblasti bych
měl onen vzor vyhledat. Pokud ve sféře sportovní, hudební nebo
v oblasti vědy či techniky, tak to bych možná dokázal. Mimoto
mi bylo jasné, že není možné narazit život každého člověka na
připravené vzorové kopyto. Nesmíme mít na sebe ani na ty druhé
maximalistické nároky. Vždyť i špičkoví sportovci, kteří lámou
rekordy na klidných hladinách, mají problémy na divoké vodě.
„Nikoli,“,odpověděl mi tazatel, „jde o oblast všeobecně
lidského jednání a chování.“ Zaváhal jsem. Mám volit ve světě
tradice, erudice, nebo emoce ? Jsou přece v životě chvíle, kdy
má vysoká erudice přednost před hlubokými city. Sebelaskavější
laická duše nemůže přistoupit k operačnímu stolu a
transplantovat orgány. V jiných případech je situace opačná.
Novorozeně potřebuje více lásku své matky než její doktorát.
Aktuálním problém při vyslovení vzoru není jen „čeho dá více“,
ale také „co poskytne kdy“. Vždyť velké duše jsou občas
potřebnější než velké mozky. Jeden svatý František z Assisi
byl pro lidstvo větším vzorem než deset profesorů dogmatiky. A
tady jsem, přiznám to veřejně, propadl bezradnosti. Kudy se
vydat? Vstoupit do historie českého národa a vytáhout z
archivu Karla IV., Komenského, Husa nebo Jana z Nepomuku jsem
se neodvážil hned ze tří důvodů. Všichni byli hluboce věřící
křesťané, milovali hodnoty a dbali na svoji čest. Protože
obsahy všech tří atributů, které šlechtily jejich životy, víra
– hodnoty – čest, se už dneska nehledají, ba je jimi dokonce
opovrhováno a obsah se jim totálně vyprázdnil, jejich jména
jsem raději nevyslovil. Byl bych přece nemoderní a to se
nenosí.
Hledal jsem tedy, pokud selhala historie, v živé současnosti.
Záměrně jsem se vyhnul vždy svěžím, duchaplným, neotřelým,
úsměvy hýřícím a talentovaným uměleckým ikonám z řad hrdinů
televizních seriálů, protože jejich role reprezentují
polovirtuální svět. Další zastávkou, jíž jsem se chytil jako
tonoucí stébla, byla scéna politická. Zvolili jsme si, jak
hlásal kdysi národněfrontovský plakát, nejlepší z nejlepších.
Předpokládal jsem, že se mi podaří najít na špičce národní
šlehačky pár vzorových jahůdek. Vyslovím jejich ctihodná
jména, uspokojím tazatele z řad posluchačů a zbavím se
problému. Nikoliv. Zjistil jsem totiž, že naši nejlepší z
nejlepších jsou stejně tak obdařeni duchaplností, svěžím
myšlením, strojenou neotřelostí, talenty a stále hýřící
úsměvy, jako je tomu u uměleckých celebrit. Rozdíl je jen tom,
a to zásadní, že reprezentují svět z jejich pohledu již zcela
virtuální.
Onoho večera jsem neodpověděl tazateli z davu, ale sám sobě.
Oč lehčí je být moderní, o to je těžší najít kvalitní životní
vzor. Došlo mi také, že slovo „moderní“ není vždy synonymem
pojmu „zdravý“. Důkazem mohou být moderní boty na vysokém
podpatku, moderní hluk zvaný hudba, moderní zlozvyk zvaný
droga... moderní společnost tím nevyjímaje. |