|
|
 Když
cestu za svobodou lemuje krev
Budete-li chtít spatřit americký thriller Zapadákov, rovnou si
jej nahrajte – vysílá se totiž v pondělí 7. října na ČT2 až
dvacet minut po půlnoci. Absurdní programové zařazení tohoto
snímku jen potvrzuje trestuhodné počínání České televize,
která významná díla – avšak s omezeným diváckým potenciálem –
odkládá do nesledovatelných časů. Zapadákov přitom patří mezi
filmy zakladatelského významu.
Na počátku sedmdesátých let se do vlny děl, zkoumajících vznik
násilí u lidí dosud vyhlížejících zcela neagresivně, zapojil i
debutující Terrence Malick, později proslavený tituly jako
Nebeské dny nebo Tenká červená linie. Jeho Zapadákov (původní
název Badlands ovšem označuje Zlé kraje) nevysvětluje, jen
jakoby z odstupu zaznamenává formálně sebehájící, ale ve
skutečnosti úkladné vraždění, kterého se dopouští nezakotvený
mladík Kit (Martin Sheen), provázený mladistvou milenkou Holly
(Sissy Spaceková). Okamžitě si všimneme, že Malick odvrhuje
jakékoli varující postoje (ve smyslu, že zločin se nevyplácí),
snaží se zachytit události „samy o sobě“ zbavené jakýchkoli
výkladů či ponaučení.
Nezúčastněně a bez vysvětlování ukazuje, jak se hrdinova cesta
z dusného maloměsta na svobodu, k nezávislému životu mění v
krvavou řež, neboť Kit zabíjí v postatě každého, kdo se mu
připlete do cesty – nejprve toho, kdo jej opravdu ohrožuje,
později, o kom si to jen myslí, a nakonec odstraňuje i náhodné
svědky. Pro Kita je příznačná absence citu, se svými oběťmi
ani s jejich utrpením nesoucítí.
Zůstává ovšem na divákovi, zda přijme tuto niterně nijak
zdůvodněnou konstrukci, zda uvěří, že Kit, herecky pojednaný
tlumeně a bez patrnější výrazové exprese, je skutečně schopný
chladnokrevně vraždit. Nic totiž nenaznačuje, že by se
vyznačoval mentalitou příznačnou pro maniakální pachatele,
nezabíjí pro své potěšení, ale s jakoby lhostejným odstupem.
Malick ani v nejmenším nenaznačuje, jak se stalo, že zabíjení
vnímá jako jakoukoli jinou všední činnost, aniž by jej
sebeméně znepokojovalo, dokonce si připadá jako svého druhu
hrdina.
Vyprávění se vyznačuje estetizovanou obrazovou složkou,
libující si v rádoby meditativních záběrech, mezi nimiž
nechybějí průstřihy na detaily přírody. A Malick si je
nepochybně vědom, že vizuální „ušlechtilost“ má provokující
dosah, umocňuje nesoulad mezi patologickými skutky ústředního
anti-hrdiny a jejich šalebně okouzlivou prezentací.
Jan Jaroš, filmový publicista |
