|
|
 Jiří
Hlaváč, klarinetista
Byl jste kandidátem na smolaře roku, protože vás nejmenovali
ministrem kultury, jak se o tom před časem jednalo...
To je úsměvné, o té „kandidatuře“ ani nevím, stejně jako o tom
největším motýlku. A jen tak mimochodem, dostal jsem jej
přídavkem ke smokingu, který ušili u Adama a který nosím moc
rád.
Co byste jako ministr udělal nejdřív?
Položil bych několik zásadních otázek, abych si mohl udělat
určitou představu, co lze a co nelze změnit. Osvětlil bych, co
všechno tvoří kulturu země a sondoval, jak je možné pozměnit
celospolečenský pohled na kulturu. Kultura nejsou gripeny – já
ostatně žádného dodneška neviděl, jen na něj jako daňový
poplatník přispívám. Myslím, že kultura má být vnímána jako
stálá výkladní skříň státu. To byla moje zásadní myšlenka –
změnit vnímání důležitosti kultury v širokém spektru
politických špiček.
Zasadil byste se jako ministr o to, aby Praha konečně měla
důstojný koncertní sál?
Samozřejmě, že bych jednal a bojoval. Vždycky se nakročí a
vypadá vše slibně, ale nakonec nic. Někdy v roce 1990 byli
dokonce Japonci ochotni do projektu koncertní síně dát velký
finanční dar jako poděkování za to, co čeští hudební umělci
udělali pro kulturnost Japonska. Uvažovalo se, že Dům hudby
bude na Letné, potom Na Příkopech i jinde. Měnily se kulisy a
figuríny, ale stále žije jen úvodní myšlenka. Před časem o ní
údajně jednala opět i Rada hlavního města Prahy. Věřím – i
když se toho asi nedožiju, že nový koncertní sál v Praze
opravdu bude. Jsme v tom už ojedinělí, takové problémy neřeší
dnes v Paříži, Berlíně, ve Vídni ani v Budapešti.
V roce 1998 jste byl v USA vyhlášen Mužem roku, o deset let
později vám ten titul udělili znovu. Co taková pocta obnáší?
Americký biografický institut uvádí každoročně v různých
uměleckých oborech výběr mužů i žen, které považují za
přínosné. Titul mi udělili k padesátinám a k šedesátinám.
Ve jmenování uvedli, že je to ocenění za soustavnou snahu
sbližovat hudební žánry a styly. Při prvním předání jsem v New
Yorku spoluúčinkoval na vystoupení v menší koncertní síni
Carnegie Hall.
Co přinesl titul vám osobně?
Největším přínosem pro mne bylo, že Americký biografický
institut má úžasnou knihovnu, a já měl možnost se tam dva
týdny probírat notami, nahrávkami a studiemi. A pokud se
s nimi spojím dnes, upozorní mě na přírůstky knihovny a mohou
mi je ve studijních kopiích poslat. To je pro mne největší
bonus spjatý s cenou.
Sám často hodnotíte umělecké výkony. Co si o soutěžích
myslíte?
Hodnotit umění či umělce je vždycky emotivní záležitost. Jako
člen porot a člověk, který je často řídil, vím, že mnohé
soutěže nevyhrávali nejlepší, ale ti, kteří nejméně vadili
největšímu počtu porotců. Slyšel jsem skutečně jedinečné
nástrojové výkony a přitom u někoho vyvolaly pocit, že to je
jen žonglérství. Nebo opačně – sledoval jsem interpreta, který
byl úžasný v rovině emočního vkladu, stylovosti, citu pro
autora, ale někdo řekl – ten jeho zvuk a tvorba tónu jsou
nějak divné... Výkon nikdy exaktně nezměříte.
Američané vás vystihli dobře, jako umělec opravdu
sbližujete žánry. A také nástroje. Máte radši klarinet, nebo
saxofon?
Neumím na to jednoznačně odpovědět. Na klarinet jsem
samozřejmě zahrál nejen mnohem víc koncertů, ale logicky i
mnohem více skladeb. Nicméně, protože mám saxofon dědictvím po
panu Krautgartnerovi, kdykoliv jej vezmu do ruky, cítím velkou
míru úcty. A dodává mi to spoustu energie a chuti v tom ještě
chvilku vydržet.
Proměňuje se váš vztah k nástroji v průběhu let?
Jistě, a dnes může být ve hře i to, že klarinet je z hlediska
hry přece jen namáhavější na dech i prstovou techniku. A
protože nemám dnes, v pětašedesáti letech, zuby jako ve
třiceti, samozřejmě na saxofon se mi hraje pohodlněji než na
klarinet.
Jaký je váš vztah k repertoáru na jeden či druhý nástroj?
Zahrál jsem si Debussyho Rapsodie – jak tu klarinetovou, tak
saxofonovou. Obě skladby považuji za skvost oboru. Na klarinet
i saxofon jsem hrál Hindemithovy sonáty, Scaramouche Daria
Milhauda, Tympanon Alexeje Frieda i řadu moderních skladeb,
například Sonatinu Jiřího Urbánka, kterou mám moc rád, nebo
Koncert Jiřího Štěpánka. Se SOČRem bych v příští sezoně rád
uvedl Koncert Ladislava Simona. Je to skvělá skladba, v níž
skladatel neurčil, zda se má hrát na klarinet nebo saxofon, a
já plánuji, že bych to na pódiu mixoval a střídal
sopránsaxofon s klarinetem. Klarinetový repertoár mám
samozřejmě moc rád, to nemusím zdůrazňovat – od Mozartova
klarinetového koncertu až k Brahmsovým sonátám. Když jsem si
je mohl v rozhlase nahrát s Igorem Ardaševem, považoval jsem
to za největší odměnu za roky, v nichž se klarinetové hře
věnuji.
Cítím ve vás obrovskou vřelost ke klasické hudbě...
Zatímco vztah k nástrojům nedokážu přesně zhodnotit, umím
pojmenovat svůj vztah k hudbě. Mám ověřeno, že když si
nezahraji třeba dva měsíce jazz, je mi smutno a aspoň doma si
něco pro sebe cvičím; ale bez klasické hudby bych dva měsíce
vůbec nevydržel!
Založením jsem tedy přece jen klasik.
V roce 2000 jste se stal děkanem HAMU. Těšila vás ta funkce?
Byl jsem děkanem dvě funkční období po sobě, až do roku 2006.
Když jsem nastoupil, potěšilo mě, že jsem si mohl o všem
v klidu popovídat s lidmi typu uvážlivého a moudrého člověka,
jakým byl Josef Chuchro, který tu působil dlouhá desetiletí,
znal problematiku a byl prvním porevolučním děkanem. Dalším
příznivým momentem byl vztah mezi tehdejšími děkany na AMU –
byl to tým velmi slušných, korektních a noblesních lidí.
A stále to zůstalo takhle v pohodě?
Později došlo k proměně personálií, řada veřejných činitelů se
začala chovat jako ve výrobním závodě a měla pocit, že kultura
nebo umění jsou svým způsobem služebníky, kterým budou oni
určovat pravidla hry. Začalo to prosakovat i na školu. Když
působí element tlaku a jiné nepříznivé faktory, začne vám to
vadit. Bylo období, kdy jsem byl ve škole jen kvůli studentům,
kteří mě o to požádali. A přitom mi říkali, pane profesore, my
bychom se nedivili, kdybyste práskl dveřmi a odešel. Ale já
zásadně dveřmi nepráskám. A právě kvůli studentům nemám právo
dělat velká osobní gesta, protože bych je poškodil.
Působíte i jako hudební organizátor, vedete soutěže. Jak jste
se k těmto aktivitám dostal ?
Náhodou. Hned na začátku hudební kariéry jsem si uvědomil,
hlavně v souvislosti s Barok Jazz Kvintetem, který jsem
založil a vedl, že tehdejší ředitelé, hudební organizátoři,
zřizovatelé či jednatelé, dnešním termínem manažeři, to mnohdy
nedělají dobře. Pořadatelé koncertů logicky začali volat nebo
psát přímo mně. Tak jsem do toho nenásilně vplul. Stejné to
bylo s moderováním – vyplynula potřeba koncerty uvádět. Byla
to výtečná škola, protože jsem musel mít jasno, kdy, kde a co
budeme hrát a co k tomu řeknu s ohledem na věk a zkušenosti
posluchačů. Ty „jiné“ činnosti se začaly na sebe nabalovat.
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 1. října.
|
