|
|
Osidla přizpůsobivosti
Po padesáti letech od premiéry v Divadle Na zábradlí se znovu
objevuje na jevišti Havlova Zahradní slavnost, tentokrát v
provedení činohry Národního divadla – zde je ostatně
realizována již podruhé. A po roce se na české jeviště vrací
režisér Dušan Pařízek, v sezoně 2011–2012 skončilo totiž
činnost Pražské komorní divadlo, kterému šéfoval.
Dramatický text Václava Havla patří do „absurdní“ klasiky, do
obludných rozměrů zde autor v umělecké hypertrofii dovedl
frázi a byrokratické mechanismy, které se ovšem za půlstoletí
už značně proměnily, nejsou zdaleka tak staticky neměnné, ale
– také díky komunikační technice – více „akční“. Pařízkův
přístup k předloze je sympaticky nepietní, řadu pověstných
havlovských repetic vypustil, některé ovšem zanechal jako
připomenutí doby a stylu.
Absurdní přísloví a zkratové připodotyky
Inscenace ve velmi živé a přesné herecké interpretaci
předestírá vlastně archetypální příběh o tom, jak rodiče
Pludkovi (Alois Švehlík a Eva Salzmannová) posílají svého
přizpůsobivého syna Huga (Martin Pechlát) do světa, zatímco
toho méně konformního (Roman Zach) nechají doma a raději ho
před návštěvami ukrývají. Hugo se dostane na zahradní slavnost
(nasměroval ho tam telegram od vlivného známého rodičů) a tam
se v „politickém“ střetu mezi zahajovači a likvidačními
tajemníky drží zprvu stranou, aby ze svého vyčkávacího postoje
později vytěžil postup do vyšších pater systému. Ve finále se
pak jako úspěšný synek vrací domů.
Tento hrubý nástin pochopitelně nemůže vystihnout všechny
finesy textu a inscenace. K velkým trumfům patří – ostatně
mnoho let mezi humanitními intelektuály oblíbené – absurdní
přísloví a zkratové připodotyky, kterými především Hugův otec
prokládá „úřednický“ jazyk. I dnes fungují z jeviště dokonale
a vyvolávají smíchové reakce, například: „My je převinovali
jako oko v hlavě – utrhovali jsme si je od úst.“ (Otec Pludek
tak komentuje péči o syny.) Strohá scénografie sestává ze
skeletu místnosti-kvádru, rohem natočeného do publika, také z
výbavy hudebních nástrojů pro muzicírujícího Romana Zacha a v
hloubi jeviště umístěnými umakartovými židlemi a ledničkou, u
níž se herci občas občerstvují.
Můj drahý český národ neskoná
Zahradní slavnost jako takovou velmi energicky otevře
zahajovač Ferda Plzák v interpretaci Vladimíra Javorského,
jemuž se bizarní spontaneitou podaří rozehřát publikum tak, že
zpívá i tleská podle pokynů s sebou. Úspěch v kontaktnosti
vykazují i likvidační tajemnici v podání Jaromíry Mílové a
Jana Bidlase, kteří vrhanými rolemi toaletního papíru mezi
diváky veselici ještě výrazněji rozproudí. Přes tato zábavná
extempore jsou herci přesní ve výrazu, repliky prezentují s
odzbrojující přirozeností: drobných aktualizačních narážek
nabízí inscenace přiměřené, nikoliv přehnané množství. K
vděčným komickým číslům patří i finálové dojetí matky, v němž
Eva Salzmannová s parodickou prezentací operní manýry a
zároveň odzbrojující dojemností pokouší Libušino: „Můj drahý
český národ neskoná“.
Přes mnohá obveselení nabízí tato Pařízkova inscenace značnou
dávku posmutnělosti nad životními cestami „tam a zase zpátky“,
také nad existenciální prázdnotou důkladně připravovaných
slavností toho i onoho typu. Byrokracie a její průvodní jev
fráze nejsou tématem hlavním, do popředí vystupuje proměna
osobnosti v přizpůsobivou želatinu. Inscenace je živá a
Havlovu předlohu vlastně docela objevně interpretuje. A diváci
se opravdu nemusí lekat pověsti o autorových zaumných
kompozicích.
Jan Kerbr, divadelní kritik
Foto Pavel Nesvadba |
