|
|
 Nedělní
ráno
Téma pořadu Tvorba žen na mateřské dovolené mě doopravdy
lákalo. Do televizního studia jsme pozvali zástupce dvou
zajímavých sdružení s názvem Divoké matky a Žluté sestry
(Yellow Sisters) a k nim socioložku Jiřinu Šiklovou. Aby mě
vůbec braly jako moderátora vážně, rozhodl jsem se, že jim
přečtu něco ze svého čtrnáct let starého deníku, který jsem si
psal, když jsem byl na pár týdnů „na stáži“ na mateřské
dovolené. Tenkrát jsem si ověřil, že starat se o rok a půl
staré dítě není žádná legrace:
Nedělní ráno
Sedím tak trochu zhroucený v křesle, dítě leze na všechno, na
co se dá. Když se podaří odstranit židle, zabetonovat
stoličky, odsunout krabice, kýbly, dřez – najde cedník. Stojí
na cedníku a dobývá se do šuplíku. Začíná mi to být jedno, je
přede mnou neděle – uklízení, vaření, mytí nádobí, číhání na
ostré předměty, otevřená okna, hrany, věci, které by se daly
spolknout, chemické prostředky, nezdravé potraviny, nitě,
jehly, pavučiny, náhodné kolemjdoucí brouky… To by se dalo
zvládnout (možná), ale k tomu je třeba přidat dva nenapsané
scénáře, nevyřízené telefony, několik urgentních dopisů, kupu
jindy radostné nedodělané práce navíc, neoxeroxované noty do
Holandska, nenahrané kazety, nečekané telefonáty různých lidí,
z nichž někteří se potřebují svěřit se svými problémy…
Nedělám nic. Sedím a pozoruji dítě, jak likviduje křehký
pořádek ve skříni s kazetami – číslo 136 právě vyhazuje
doprostřed pokoje a hned za ním letí 207, 155, 12, 14, 146…
Minule mi to dalo hodinu práce, než jsem to srovnal. Zmocňuje
se papírů na kreslení, asi deset jich rozhází po podlaze spolu
s dalšími kazetami, vysype pastelky a žádá, abych jí cosi
nakreslil – nereaguji. Nesnáším kreslení jako kolektivní
činnost. Nějak to vycítí a začne po mně šplhat a kvílet.
Chvíli ji utěšuji, zaujmu ji z posledních sil dálkovým
ovládáním k televizi. Kde je však moje ovládání? Když se znovu
rozječí, tentokrát kvůli jiné pitomosti, a přisune si dosud
neobjevenou židličku a začne na ni vylézat, neexistující
ovládání selže a já definitivně také – a zakřičím na ni.
Zastaví se, svěsí hlavu a žalostně se rozpláče. Samozřejmě si
hned uvědomím, že jsem selhal. Vezmu ji do náruče a omlouvám
se jí dospělými slovy. Za chvilku se uklidní, popadne nějakou
hračku a vracíme se do výchozí situace. Sedím v křesle,
tlumeně hraje televize, Rudolf Křesťan zpovídá
pětačtyřicetiletou hvězdu pop-music Ivana Hlase: „Pokud vím,
máte jedno dítě z prvního manželství a čtyři z druhého. Jak je
vychováváte?“ „S mou druhou ženou máme naštěstí na výchovu
stejný názor, i když já tam moc nejsem…“ Pořad se jmenuje
Nedělní ráno.
Divoké matky i Žluté sestry se společně s Jiřinou Šiklovou
smály a hned se nám líp mluvilo. Jiřina Šiklová vyprávěla, jak
v šedesátých letech psala na mateřské disertaci, Kristýně
Bokové prý byly řeči matek u pískoviště tak protivné, že si s
kamarádkami otevřely kavárnu, aby si jejich děti mohly hrát
jinde, a nakonec jsme si pustili videoklip Gansta matka, v
němž těhotné ženy metají kozelce a duo Bára a Leňa zpívá:
„Jsem gangsta matka, hustá matka, nedovolím, abych měla doma
spratka!“ A já jen žasl, co ženy na mateřské dovolené všechno
dokážou. Jsem prostě jen chlap...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
