|
|
Když cizinci natáčejí s cizinci
Na počátku byla kolegyně Andrea Hanáčková. Vyprávěla mi o
semináři pro imigranty, který organizovala. Týkal se
rozhlasového dokumentu. Zaujal mě nejen tento fakt, ale i
možnost, aby se sami cizinci žijící v této zemi pokusili
natočit vlastní téma, vybrali si vlastní hrdiny a okusili tak
práci v tomto těžkém a zároveň krásném žánru.
Byl to okamžitý nápad a vůbec jsem nedomyslel, jak obtížné
může být vysvětlovat, co to vlastně je dokument, jak odlišná
je práce například píšícího autora, jak těžké je rychle a
efektivně popsat to všechno, co znamenají zvuky, odlišná
prostředí, timing, výběr respondentů, práce s hudbou a tak
dále. Přesto jsem měl pocit, že natáčení cizinců cizinci může
být trochu jiné, otevřenější, ti lidé se nacházejí v podobných
situacích a s podobnými problémy. Čech by na to celé šel možná
úplně jinak.
Velkou pomocí mi byla Tereza Blahoutová, toho času
z Multikulturního centra Praha, která zařídila schůzky
s potenciálními autory, pomáhala obstarat nahrávací techniku a
v podstatě produkčně zajišťovala první fáze celého projektu.
Z několika vážných zájemců jsme nakonec vybrali čtyři. Byli to
imigranti z Ruska, Vietnamu a Somálska. Pochopili smysl celého
projektu, zvolili témata a pustili se do práce. V průběhu
měsíců ale někteří odpadli a nakonec zbyly dvě houževnaté
dívky: Oxana Vachrusheva a Ludmila Kopecká, obě z Ruska.
Ludmila Kopecká se do Česka provdala. Rozhodla se zachytit
názory a úsek života dvou svých kamarádů, obou studentů vysoké
školy. Zajímala se o jejich postoj k českým tradicích,
zvyklostem, zajímala se o to, jak se jim daří integrovat do
české společnosti, kde vnímají a které rozdíly, jak moc se jim
stýská a jestli by chtěli v Česku žít i nadále. Z mnoha
rozhovorů a situací vyplývá zajímavý obrázek nejen o nás, o
Češích viděných imigrantskýma očima, ale i o aktérech
dokumentu zároveň. Také zajímavá reflexe ruských, potažmo
sovětských dějin včetně okupace Československa v roce 1968.
Jazyková bariéra, přestože oba protagonisté mluví výborně
česky, je přesto znát, neumožňuje takovou přesnost a pestrost
vyjádření.
Oxana Vachrusheva zvolila konfrontaci dvou kamarádek, obou
z Ruska, z nichž jedna má českého a druhá ruského manžela. Obě
žijí v Plzni. Ženské povídání o rozdílech mezi ruskými a
českými muži, o postavení ženy v obou zemích, o vaření,
rozdílných mentalitách a z toho vyplývajících, někdy
úsměvných, nedorozumění. Autorka jako prostředek komunikace
v cizí zemi zvolila tanec, konkrétně salsu.
I přes účast pouze dvou autorek z imigrantského prostředí to
byla velmi zajímavá zkušenost.
Musel jsem fungovat nejen jako dramaturg, ale i jako technik a
střihač. Trochu mě mrzí, že další autoři nevydrželi, ale na
druhou stranu chápu, že je těžké orientovat se v novém
prostředí a zároveň toto orientování pravdivě zachycovat.
Ne každý to chce a ne každý si připouští, co všechno to
obsahuje.
Dokument Ludmily Kopecké Jako ptáci v kleci vysílá Dvojka
Českého rozhlasu v neděli 13. října ve 22.00. Dokument Oxany
Vachrushevy Mě zachránila salsa zazní o týden později,
v neděli 20. října ve 22.00. Po skončení obou dokumentů
následuje Noční mikrofórum, ve kterém mohou posluchači
besedovat s oběma autorkami a jejich hosty.
Daniel Moravec, dramaturg
Foto Ludmila Kopecká
|
