|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
O kráse v létě babím
Ach, léto. Psal jsem tyto řádky v létě, pokračoval v létě
babím. V létě bylo tolik času věnovat se umění! Aspoň pro
toho, kdo je vytížen od září do června. A byl čas rozjímat. O
hudbě, hudebnících, o politice v umění, krutosti ve filmech
anebo o tichu. Na konci pořadu o barokních nástrojích
odpověděl gambista na otázku, co o prázdninách poslouchá,
příznačně: Má přece prázdniny, tak si je nemíní kazit hudbou.
Kdo s čím zachází, o prázdninách by tím scházel. Herci
nechtěli slyšet o divadle a já nechtěl slyšet o práci. Jen
jsem si letně přemítal.
Letně jsem přemítal nad tím, proč i na jazykově kultivované
Vltavě pouštějí redaktoři „všechny ty rokenrolové fláky“ nebo
říkají o muzikantech, že „vypalovali jednu skladbu za druhou“.
Podotýkám, že nebyla řeč o vypalování hudby načerno, ale šlo o
snahu přenést na nás posluchače hudební odpich a energii. A
uvolněnou familiárnost. Dalek toho, abych se pohoršoval nad
slangem redaktora, přemítal jsem nad uvolněností řečí v létě.
Všechno se mi nemusí líbit, uklidnil jsem se, ale to
neznamená, že to z éteru nemá znít. I slovo flák ať existuje,
však něco sděluje. Když uvolněný redaktor do éteru „flákne“
slovo, nekazme si náladu upjatostí. Říká nám, že on, redaktor,
tuto hudbu zná jako své boty, že v ní ví o peckách a rozpozná
v ní fláky, ostatně: jen si tak letně lelkuje.
Žijeme v ukřičené době, uřvané, tvrdil jiný redaktor, myslím,
že vltavské Mozaiky. A tak jsem si přemítal nad uřvaností,
kterou jsem kolem neslyšel, neboť jsem se uchýlil na chalupu,
do jedněch hor a pak do hor dalších… Copak nezáleží na každém
z nás, v jaké době žijeme, zeptal jsem se ze zvyku, ale
uklidnil jsem se. To, že nežiju v uřvané době, neznamená, že
to nemá z éteru zaznít… A vůbec: nechtěl jsem slyšet o práci a
reagovat na redaktora jako odborník na komunikaci. Kolem bylo
ticho, sjížděl jsem autem z hor do údolí a pustil si k tomu
album Christiny Pluharové a její L’Arpeggiaty nazvané tiše Via
Crucis. I na něm se „křičí“, ale kontratenor, soprán nebo
tradiční korsické hlasy zde dokážou vykřičet bolest. To není
uřvanost.
A pak jeden umělec výtvarný. Řekl mi v létě, že vymýšlí
grafické tvary, ale nezatěžuje je symbolem. Víte, pokračoval,
mé tvary nejsou zatíženy literárností. Nevěděl jsem. Ale asi
si myslel, že některé grafické tvary by mi mohly připomenout
písmena nebo příběh. A tak jsem letně přemítal, jak se vyvázat
ze znaků. Od toho, aby nám jedno připomínalo druhé. Od toho,
aby umění nepsalo příběhy… Nu, ale od čeho ty tvary jsou?
Můžeme se vyvázat ze symbolického čtení? A co když si do jeho
tvarů vmyslím symboliku já?
Bylo symbolické sejít se na zahájení Hudebních slavností na
zámku Jezeří. Byli jsme tam z okruhu Týdeníku tři: Petr
Koudelka, redaktorka Šárka Vieweghová, já. Přemítal jsem nad
tvary krajiny a nad tím, co značí čin mladé Aleny Hönigové:
přizvat médium hudby, aby dělalo hostům společnost ve
zchátralé kráse nad hrozivou jámou hnědouhelné pánve.
A bylo ještě léto, když začala vysílat ČT art. Jana Rejžka při
rozjezdu Artefaktů zachránila bystrá Jindřiška Bláhová – a já
přemítal nad tím, jak bez chytrých hostů jsou pořady o umění
jalové; pánové Podzimek s Vizinou zavěšovali do prostoru knihy
– a potěšili doporučením Imreho Kertésze, Jan Burian si vytkl
„hranice v hudbě“, ale bylo to víc rozhlasové či časopisecké
než televizní. Ale kdo jsem já, abych soudil… Jen jsem si – to
už v létě babím – snad zbaběn létem, přemítal. A vytáhl jsem
z knihovny zase Holana a koupil Maxe Frische. Nikam jsem
nepsal, nikam se neozýval, byv rád, že mi média dělala
společnost. Až sem to mohu napsat: prázdniny nechť patří tichu
(v ukřičené době) a smířlivému přemítání. A také tvarům (a
činům) plným symbolů.
Je říjen a tyto řádky letní odvála práce; zmizí, než se setmí.
O ničem nebyly. Anebo byly? Příště zas kritičtěji, povzbuzuji
se. Ne jako v létě babím. |
