|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Islandské radosti
Tím hrncem se na Islandu rozumí hot pot, vývěr horké vody
z nitra země, kolem kterého se vytvořila tůňka, do níž se
můžete vnořit – jinak se to říct nedá – a její teplo
vychutnat. A tímto hot potem jako by příroda chtěla Islanďany
odškodnit za nevyzpytatelně proměnlivé počasí, kterým jejich
ostrovní domov obdařila. Usednete-li totiž do něj, začne vám
být islandské počasí úplně lhostejné. Těchto geotermických
úkazů, jak by řekl geolog, je zde naštěstí nepřeberně a koupel
v nich je už po staletí nedílnou součástí života každého
Islanďana. Podle některých pramenů byla za raného středověku
pro volbu místa k usazení rozhodující právě blízkost vývěru
horké vody.
Nejznámější z historicky doložených hot potů se nachází v
Reykholtu, kde měl své sídlo Snorri Sturlusson (1179–1241)
básník tzv. mladší Eddy. Jeho používání je doloženo už v 10.
století, jeho dnešní podoba ale pochází z doby, kdy zde žil
vladyka Snorri se svou družinou. Voda do Snorralaugu, jak zní
jeho název v islandštině, okrouhlé tůně hluboké přibližně
jeden metr a vydlážděné kameny, ovšem nevyvěrá přímo v místě
bazénku, ale je přiváděna z blízkého pramene. Ze sídla,
chráněného vysokým valem, k němu vedl zvláštní východ a Snorri
a jeho věrní se v hot potu nejen bezstarostně koupali, ale
hlavně se tu shromaždovali k poradám o svých politických a
válečnických plánech. Místo v něm mělo až deset mužů. Snorri
sice ve svém básnickém díle hot pot několikrát zmiňuje, zda
ale koupele v něm měly pozitivní vliv i na jeho básnické
umění, není doloženo. V okolí domu nejznámějšího islandského
spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Haldóra
Laxnesse například hot pot nenajdeme, je tu jen bazén plněný
vodou z kolem tekoucího potoka.
Tůňky horké vody v přírodním stavu lze sice i dnes najít
na odlehlejších místech ostrova, svou civilizovanou formu ale
přijala většina z nich v podobě malých i větších bazénků
s třicet osm až čtyřicet dva stupňů teplou minerální vodou,
které jsou součástí každého z nesčetných islandských
koupališť.
„No tak si doma napustím vanu plnou horké vody a mám to taky,
i bez Islandu,“ mohl by na tomto místě někdo namítnout. Omyl.
Uvažme, co všechno za procedury má už za sebou voda, než začne
téct z kohoutku v naší koupelně. Do hot potu ale přichází
přímo z nitra země, obohacena minerály a ještě plná energie. A
člověk to okamžitě cítí. V osmadvacet stupňů teplé vodě
plaveckého bazénu můžete plavat, jak dlouho chcete, a
nepocítíte žádnou únavu. A když máte přece jen dost, uděláte
několik kroků k nejbližšímu hot potu a jen vám voda sahá tak
deset centimetrů nad kolena, projede vašim tělem vlna
zázračného uvolnění a až euforické radosti ze života. Člověku
by se chtělo zvednout do vzduchu obě paže a hlasitě zajásat.
Ovládne se ovšem a ponoří raději rychle do vody, až mu z ní
kouká jen hlava, a nechá to blaho na sebe působit. I
Islanďané, kteří nejsou v užívání tohoto dobrodiní žádnými
nováčky, se začnou při vstupu do hot potu usmívat. A jsou-li
tu dva tři pohromadě, začnou spolu okamžitě přátelsky
klábosit. Jako by zde člověk najednou cítil ještě něco ze
starého rituálního významu vody jako síly očišťující nejen
tělo, ale i duši. Hot pot má ovšem odedávna také sociální
funci. I dnes v něm Islanďané často řeší obecní záležitosti.
Že by i hot pot měl svůj podíl na tom, že tu tak dobře a
originálně vyřešili finanční krizi, když ji nechali zaplatit
těm, kteří ji zapříčinili, bankám a investičním fondům, a ne
daňovým poplatníkům jako jinde v Evropě? Když ovšem i
Islanďané sami podlehli jejich svodům, jak je to nejlépe vidět
na sídlištích, které znešvařila okolí Reykjaviku.
Zatímco turisté hot potů užívají především v létě, pro
Islanďany je koupání v nich nejpříjemnější v zimě, když
kontrast mezi teplotou vody a vzduchu je největší. Ze všeho
nejkrásnější prý je sedět v hot potu, když padá sníh a jeho
vločky vám tají na obličeji. |
