|
|
 Být
autentický...
Francouzský básník píšící pod pseudonymem Jehan Rictus prý v
dobách, kdy ještě Montmartre neokupovali turisté, občas vylezl
v hospodě na stůl a recitoval svoje básně dělníkům. Že ho z
toho stolu nesrazili a nedostal flaškou přes hlavu, nebyl
zázrak, Rictus dokázal lidem promlouvat z duše, obracel se na
ně jazykem, jakým běžně hovořili. Takhle třeba nadával na
zimu:
Jo hovno, zima pitomá je tady zas
a zas de vo to, kerak vobrůst shora dolu.
Toceví, ty co držej ucho vod kastrolu,
hasejí se to na jih – tam je lepčí čas.
V téhle básni, kterou kdysi výborně přeložil Radovan Krátký,
obžalovává z pohledu nejchudších Pařížanů pokrytce, kteří
„žvaní“ o pomoci chudým, zatímco chudí nemají co do úst.
Bohatí si zatančí na dobročinném plese, novináři o tom napíšou
za „tři šestáky od řádky“, malíři ty chudáky novátorsky
namalují a dokonce i sám Victor Hugo udělá se svými Bídníky
díru do světa. Žádný z nich ale nechce jít „v hladu napřed
příkladem“ a nemá zdání, jaká ta bída opravdu je. Báseň je
svižná, vtipná a drsná a Rictus v ní nešetří ani sebe:
A dyž vám říkám to svý mudrování,
je v tom i kapku podfuku a kulení.
Vono to chudejch věčný litování
vynáší víc než celý básnění.
Teprve tím, že se básník takhle přizná, může se zbavit pózy a
stát se autentickým... Část této Rictusovy básně jsem si
vybral jako inspiraci k televiznímu rozhovoru s představiteli
žánru zvaného slam poetry. Ve studiu se mnou seděli lidé,
kteří i dnes předstupují před publikum a recitují mu své verše
– dívka, která si říká Bio Masha (původ jejího jména
nehledejte u Čechova, ale ve slově biomasa, její vystupování
má prý připomínat neklidnou vroucí hmotu), a dva z několika
nejznámějších představitelů české scény slam poetry, Bohdan
Bláhovec a Pavel Klusák.
Slam poetry není obyčejná veřejná recitace, jak ji pamětníci
znají z různých soutěží (jen tak namátkou Soutěž tvořivosti
mládeže). Slam poetry znamená splynutí člověka se slovem.
Nejdůležitější je být skutečný, pravdivý, autentický. Často
jde o čirou improvizaci, i když můžete přednášet i předem
napsaný text; situace, kdy to děláte, je vždycky
neopakovatelná. Člověk si stoupne na pódium před publikum a
začne mluvit, aniž předem ví, kam ho jeho řeč dovede. Chytá se
různých asociací, slovních hříček, lidé ho provokují,
povzbuzují a někdy i oceňují hlasitými komentáři.
Bohdan Bláhovec, jeden z prvních, kdo u nás takhle začal
vystupovat, je nekompromisní improvizátor. Ač je občanským
povoláním filmový dokumentarista, nemá rád záznamy, natáčení a
jakékoli dokumentování slam poetry. Byl jsem zvědav, co udělá,
až ho vyzveme, aby tentokrát „zarecitoval“ v odlidštěném
prostředí televizních kamer, bez publika, v kulisách, které
působí všemožně, jen ne autenticky. Skoro jako bych tam pozval
Jehana Rictuse a řekl mu: „Vylez, Jehane, na komentátorský
pult a promluv o chudobě!“
Bohdan Bláhovec nezaváhal. Postavil se před kamery a spustil:
„Čété teče! Čété teče a já v ní!“ Ve dvou minutách předvedl
něco podobného jako Jehan Rictus v závěru té básně. A v tom
přiznání nebyl žádný podfuk ani kulení.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
