|
|
 Robert
Kvaček, historik
Jaké máte na Františka Gela vzpomínky?
Především jsem jako kluk napjatě poslouchal jeho reportáže z
norimberského procesu. Tehdy se ulice vylidnily, všichni
seděli u rozhlasového přijímače, dokonce si na to stěžovali
kavárníci a majitelé kin. Když jsem se pak stal jeho kolegou,
postupem času jsem se s ním sblížil. Vyprávěl mi různé
historky, které zažil jako soudničkář v Lidových novinách nebo
později za války v Anglii, a opakovaně jsme spolu mluvili o
jeho pamětech. Slíbil jsem, že mu pomohu s historickými
reáliemi, ale postřehl jsem, že se mu do té práce moc nechce.
Zřejmě si byl vědom, že by jeho vzpomínky na působení při
exilové londýnské vládě jen obtížně mohly vyjít, ale důvodem
jistě byl i nedobrý zdravotní stav.
A jaké jsou vaše první vzpomínky spojené s rozhlasem?
Můj tatínek byl řidič autobusu, žádný boháč ani estét. Ale měl
velmi blízký vztah ke kultuře, navíc byl nakloněn pokroku, a
tak si koupil rádio. V mé rodné vesničce o deseti číslech to
bylo něco neslýchaného: sousedi vedli řeči, že si tatínek
neváží peněz, a co horšího – rozzlobila se na něj jeho tchyně:
„Roberte, to si mě tolik nevážíte, že si ze mě děláte blázny?
Přece ta bedýnka nemůže hrát! Vy máte za stodolou nějakého
chlapa a ten do toho mluví!“ Brzy jsem si v rozhlase našel své
hrdiny, k nimž jsem vzhlížel stejně, jako dnes shlíží mládež k
celebritám filmu nebo hudby. Josef Cincibus, F. K. Zeman,
Josef Kolář, František Gel... Jejich výkony jsem si ukládal do
mysli. Stejně jako celá společnost jsem považoval rozhlasáky
za lidi výlučné, výjimečné. A třetí výrazná vzpomínka se váže
k pověstné hnědé cedulce, na níž bylo napsáno, že poslech
cizího rozhlasu se trestá i smrtí. Byla přivázána k
rozhlasovému přijímači v našem jičínském domku a pod tím
přijímačem jsem měl celých šest válečných let spal. Ta cedulka
zpodobňovala protivníka, kterého se Němci báli. Ale
nezapomeňme zároveň, že právě díky rozhlasu Hitler získal ve
třicátých letech Němce na svou stranu.
Vraťme se nyní ještě více proti proudu času. V roce 1923
bylo Československé republice pět let. V jaké kondici se
nacházela v porovnání se svými sousedy?
Naše republika se v té době do dobré kondice teprve dostávala.
Ekonomika se měnila k lepšímu, chystala se na to, že v
polovině dvacátých let překoná předválečnou úroveň, což nebyla
československá specialita, nýbrž celoevropská tendence. Zvolna
přicházelo období, které můžeme s jistou dávkou opatrnosti
nazvat zlatým věkem poválečné Evropy. Ale v roce 1923 ještě
žila československá společnost na rozhraní dvou způsobů
vnímání světa. Po žádné válce totiž nenastává mírový čas,
nanejvýš je to čas neválečný. Vzpamatovat se, zvláště po
takovém konfliktu, jakým je světová válka, není jednoduché.
Zanedlouho, v říjnu 1925, přijde z Locarna důležitá zpráva, že
mírové mezinárodní vztahy jsou dlouhodobě zabezpečeny. Kdo
mohl tušit, že Locarno má čertovo kopýtko, spočívající ve
vyřazení Německa a Sovětského svazu ze systému evropských
smluv. Právě Československo na to mělo hořce doplatit. Ale
tento obzor byl příliš vzdálený. Nyní lidé konečně opustili v
myšlenkách válečné hrůzy a přijali mírový život se vším všudy,
včetně přesvědčení, že mají právo vychutnat si vše, co se jim
nabízí. To bylo důležité i pro rozvoj čerstvé technické
novinky – rozhlasu.
Náš vnitropolitický vývoj měl ale k idyle daleko...
Ani tato doba nebyla prosta krachů bank a korupce, i když
tehdejší aféry byly proti těm dnešním trošku školské. Myslím,
že mnozí naši současníci by se podivili, jaké prostředky se
používaly v tehdejších politických střetech. Na půdě
parlamentu se odehrávaly ostré souboje, a to nejen slovní.
Dokonce jej museli na jistý čas uzavřít, protože jeden německý
poslanec v něm odpálil smrdutou bombu. Ale podobné věci zažila
už rakouská Říšská rada. Náš dnešní parlament je z tohoto
hlediska spíše ústav šlechtičen. Nový je jen způsob, jakým
dnešní poslanci dávají najevo nezájem o to, co se za řečnickým
pultem děje. Tehdy se volná zábava odehrávala mimo zasedací
síň, v kuloárech, v parlamentní restauraci.
Rozhlas za první republiky trpěl dlouhodobým rozporem: na
jedné straně apolitičnost ve zpravodajství, které dodávala ČTK
– a na druhé straně takzvané odborné rozhlasy (zemědělský,
dělnický a další), které ovlivňovaly voliče propagandou ve
prospěch konkrétních stran. Jak si to vysvětlit?
Politické strany se rychle učí. Do té doby svou propagaci
vedly prostředky známými z 19. století. Politici byli zvyklí
řečnit na schůzích, měli strategii a terminologii určenou
davům. A náhle se tu objevilo nové médium, které by mohlo být
nosičem jejich agitace. Politické strany si velice rychle
uvědomily, jak mocnou silou rozhlas může být. Ale šly na to
šikovněji než dnes: obrátily se na odborníky v profesích,
které tvořily základnu jejich voličů. Když byl pan profesor
pozván, aby pohovořil o zemědělství, naznačili mu, že by se
mohl zmínit o tom či onom. Většinou tak ochotně učinil, neboť
možnost promluvit v rádiu byla považována za velikou čest.
Náš rozhlas byl svými otci zakladateli založen jako velmi
ambiciózní projekt v nejvyšších možných estetických nárocích –
jako „koncertní síň a univerzita po radiových vlnách“.
Spatřujete v tom ozvěnu obrozenecké úcty ke kultuře a
vzdělání, anebo spíše étos budovatelů samostatné republiky?
Nebo se zde obě tyto tendence spojily?
Namístě je hovořit o spojení obou vlivů. Osvětová činnost byla
tomuto národnímu společenství vlastní. České elity přijaly
tezi, že nás Čechů je málo, a proto záleží na každém jedinci.
To je definováno v Masarykově koncepci drobné práce, obsažené
v jeho realistickém programu. Ale není to jen Masarykova
zásluha. Podívejte se na Purkyňův obraz Politizující kovář. To
je výraz sebevědomí společnosti, která na konci rakouské
existence neměla téměř žádné analfabety, v tom jsme byli
evropskou špičkou. Vzdělání bylo věcí školy, osvěta se šířila
v první řadě přes spolky, tedy prostřednictvím toho, co dnes
nazýváme občanskou společností. Za první republiky se osvěta i
vzdělání velmi podporovaly. Síla vzdělání měla působit na
kultivaci společenských vztahů. Otcové zakladatelé rozhlasu
věřili, že v tomto duchu mohou pokračovat a že mají úžasnou
možnost oslovit nejširší vrstvy. Jenže jim nějakou dobu
trvalo, než pochopili, že rozhlas je přístupný nejširším
vrstvám právě proto, že se k nim obrací jiným jazykem než k
lidem, jimž se už vzdělání dostalo.
Milan Pokorný
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 8. 10.
|
