|
|
Z archivu Františka Drtikola
„Fotografický fenomén“ tvorby Františka Drtikola (1883–1961)
se na české výtvarné scéně zrodil brzo po roce 1910. Tehdy se
bývalý (a budoucí) malíř, nyní nadšený fotografický
experimentátor stává majitelem koncese a vlastníkem
fotografického ateliéru.
Stalo se to v době stvořené k překračování stávajících
oborových i žánrových hranic, k vzájemné prostupnosti
výtvarných technik; i samotné fotografické médium se začíná
všestranně uplatňovat v mnoha nových sférách.
František Drtikol: Salomé, 1923, ze sbírky
Uměleckoprůmyslového musea v Praze
Žena – anděl i Salome
V počátcích tvorby je Drtikol ještě ovlivněn fotografickým
piktorialismem, jinak řečeno: v tematice i kompozici je
poplatný dobovému malířskému výrazu. Po roce 1912 se mu
zdrojem inspirace nadlouho stává žena v podobě fotografického
aktu, přetvářená v obraz ideální andělské bytosti či naopak
fatální Salome. Zároveň se v Drtikolově tvorbě začínají
objevovat nové prvky: jedná se především o důsledně
dekorativní kompozice, jež nesou dobové znaky české i ruské
scénografické školy. Prostor jeho režijně pojatých scén je
rafinovaně osvětlován a tvar znakově zjednodušován, ženské
tělo je konfrontováno s abstraktně pojatými scénickými
dekoracemi.
Na téma: Duše
Současná výstava v pražském Uměleckoprůmyslovém museu (potrvá
do 24. listopadu) je připomínkou autorova daru této instituci,
předaného v roce 1942, a čítajícího zhruba pět tisíc
fotografií, kreseb, knih a písemností. Kurátorským výběrem
Jana Mlčocha prošlo množství pracovních studií a variací,
které ve své době nebyly určeny k veřejné prezentaci. Po více
než osmdesáti letech je ale zřejmá důležitost této sondy,
poukazující na způsob Drtikolovy práce s živým modelem (nejen
samotné variace póz aktů, ale i – pro autora příznačné –
napětí mezi živým tělem, drobným papírovým modelem a jimi
vrhaným stínem), objevující zdroje a východiska jeho
abstraktních kompozic a ve své době nesrovnatelných ateliérově
aranžovaných snímků, odkazujících k autorově duchovní
orientaci směrem k náboženským a filozofickým naukám Východu.
Je jisté, že radikálností svých myšlenek i jejich realizací
předběhl Drtikol svou dobu: když výraz jeho fotografické práce
kulminoval, v českém i světovém umění se zásluhou surrealismu
teprve začaly rozvíjet a stylotvorně uplatňovat imaginativní
tendence, včetně zájmu o lidskou sexualitu, sen a další
oblasti nevědomí. Byla to právě Drtikolova myšlenková
nezávislost, která mu tehdy umožnila vytýčit si jako své téma
právě Duši a dát mu přesvědčivý, individuálně závazný výraz.
František Drtikol: Bez názvu (č. 46), cca
1912–20. léta,
ze sbírky Uměleckoprůmyslového musea v Praze
Vzhůru k abstrakci
Zatímco jeho činnost výstavní vyvrcholila ve dvacátých letech
(připomeňme dvě desítky samostatných výstav v USA), léta
třicátá jsou zásadním obdobím jeho fotografické činnosti ve
smyslu filozofickém. Ani živý model, ani nákladné dekorace mu
již nepostačují. Sám nazval toto své usilování fotopurismem –
originální cestou k abstraktní fotografii.
Drtikolovo umění je zároveň nutně a přirozeně tvorbou
eklektizující, z dobových podnětů přejímá prvky kubismu,
expresionismu, futurismu, inspiruje se hnutím art deco a
vznikajícími tendencemi geometrickými. V měřítku světové
fotografické tvorby zaujímá přední místo v její pozdně secesní
fázi. Svou osobitou tvorbou designérskou (zpředmětněnou zde
návrhy lamp a dekorativních figurek), vyvíjenou od roku 1923,
jen dotvrzoval obecné syntetizující principy umění své doby,
charakterizované vzájemnou působností, někdy až synestézií
jednotlivých výtvarných oborů…
Jaroslav Vanča, výtvarný kritik |
