|
|
Šedesát let dlouhý vláček
V Albatrosu vyšla reedice dávné knížky Josefa Hiršala
(1920–2003) a Kamila Lhotáka (1912–1990) Šťastně dojeď, dlouhý
vláčku!. Leporelo o jedné mašině, uhláku a čtrnácti vagonech,
kde se vezou ovčí vlna, sladkosti, namodralé auto, cirkus i
kopec písku, se objevilo na knihkupeckých pultech prvně před
šedesáti lety, čili v roce Stalinovy a Gottwaldovy smrti. Je
určeno „pro děti od tří let“. Hiršalův přirozený cit pro
formát vázaného verše, který slouží vtipně vybarvenému
příběhu, navlečenému na konceptuální linku, funguje s
překvapivou jistotou i po šedesáti letech. Aktuálně ji
podtrhuje mile melancholický nádech, který nabral Lhotákův
výtvarný civilismus. Ačkoli jeho kresby i malby operovaly s
nostalgií po ztracených klukovských hrách a dobrodružstvích
vlastně vždycky…
Vlak je pro dětského čtenáře ideální magický objekt: svojí
mohutností, svojí délkou, svým rytmickým pohybem, svými zvuky
i dlouhým nákladem, co veze. Formát leporela pak slouží dobře
svému účelu: s každou stránkou „přijíždí“ před oči malého
diváka nový vagon, vždycky jiný než ten předchozí. Na podobný
princip vsadila knížka Jana Čarka a Zdeňka Milera O veselé
mašince, loni reeditovaná rovněž v Albatrosu, od roku 1961 už
podvanácté. Ovšem s jistou výhradou: Zatímco Hiršal si dokázal
držet veškeré estetické nároky minulého režimu bezpečně od
těla a pašoval i v těch nejvypjatějších letech do svých textů
subtilní kritiku, Čarek diktátu v některých verších ochotně
přitakal (jeho semafor stojí „jako voják na stráži“, stanici
řídí „červená čepice“ atp.).
Je vůbec s podivem, že tak výjimečný básník, nebývale zdatný
v řemesle a naléhavý v obsahu, jakým byl Josef Hiršal, nemá
ani dekádu po smrti sebraný spis. Nemluvě o jeho kvalitách
lidských, které jej předřazují třeba i tolik opěvanému Jiřímu
Kolářovi. Oddíl věnovaný dětem by hrál v tomto opusu magnum
důležitou roli. Ostatně jako všechny oddíly v jeho případě.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
